Jak utopit doktora Béma
Až na některé detaily nepřinesl přepis odposlechů mezi exprimátorem Bémem a podnikatelem Janouškem, zveřejněný minulý týden v MF Dnes, nic nového. Přesto to byl šok: před vašima očima běžel celovečerní film, v němž se v té době nejpopulárnější politik v zemi domlouvá se svým přítelem jazykem kompliců z pražského podsvětí. Proč se Bém politicky utopil ve světě, který měl spasit?
CHODÍCÍ PROBLÉM
Problém vztahu Bém – Janoušek byl jiný: Pavel Bém si za svého neformálního politického poradce vybral člověka, který se od prvních chvil „živil Bémem“. A nejen to. Janoušek vytvářel rozsáhlou zájmovou síť v rámci médií, politických stran i byznysu navázaného na stát. Byl uvnitř i vně a neformálně si privatizoval stát.
Navíc překročil i běžně tolerované hranice, když si začal hrát na Boha – zakládal a sponzoroval nové politické strany a měl tajné podíly v důležitých firmách a médiích. Navíc podle svědectví mnoha lidí přestalo mít takzvané vypalování firem ucházejících se o státní zakázky klasickou podobu obálek a kufříků. Místo toho nastupovaly sebevědomé nabídky na podíly ve firmách, což zvedlo některé podnikatele ze židle.
V určité chvíli však Roman Janoušek neunesl tlaky a protitlaky systému, jejž sám vytvořil. Nezřízené pití v kombinaci s oparem z bílého prášku z něj vytvořilo chodící problém, který musel v jednu chvíli explodovat. Nakonec se tak stalo minulý pátek během dopolední honičky s pražskou policií.
Jestliže jsme před měsícem v Reflexu kladli řečnickou otázku, kdo se stane univerzálním viníkem společenské frustrace posledních let, máme dnes hlavního adepta, na jehož hrobě se rádi vyřádí všichni, od policistů přes politiky až po novináře. Zdálky se to bude zdát jako kampaňovité a nefér vůči jednomu člověku. Nebude to však nezasloužené.
ZLATÉ DÍTĚ
Proč si Pavel Bém vlastně vybral politiku, když se do roku 1997 prezentoval výhradně jako protidrogový expert a nic nenapovídalo, že by měl o politický svět větší zájem?
Odpověď: hledal si prkna pro své veřejné angažmá. Když po sarajevském atentátu koncem roku 1997 odešla z pražské ODS celá jedna garnitura, vtáhl ho jeho vrstevník Jan Zahradil do komunální politiky a na podzim 1998 se stal starostou Prahy 6.
Už tehdy projevoval své typické sklony: tisíce koníčků, aktivit … A kupodivu většinu z nich stíhal. Jak se později ukázalo, bylo to i díky neformálnímu poradci Janouškovi, od něhož „dostával noty“, jak zní už legendární věta z odposlechů. Současně při tom žil své paralelní světy s paralelními přáteli, kteří o sobě nevěděli.
Bém měl svůj svět lékařů, svět horolezců, svět lobbistů, rodinný svět a nakonec i svět politiků, přičemž se zdálo, že ho poslední oblast zajímá nejméně. I proto se mnohým zdála jeho veřejná vystoupení tak prázdná, což nekorespondovalo s jeho nepopiratelnou inteligencí. Bém jen nepatřil k těm, kteří si sednou v hospodě a začnou se bavit o politice jako jiní o fotbalu. Politika pro něj byla způsob, jak zúročit vlastní inteligenci a udělat díru do světa.
Dnes je ta díra tak velká, že mu to v příštích třiceti letech znesnadní normální fungování v civilním životě.
HRY NA BOHA
První čtyři roky se zdálo, že Bém v čele Prahy úspěšně minimalizuje vliv staré magistrátní gardy a vede město k větší otevřenosti. Jméno Janoušek bylo tehdy neznámé.
Když jsem se svým kolegou na podzim 2005 napsal knihu, kde jsme popsali určitý způsob zadávání veřejných zakázek v Praze a spojili ho se jménem Janoušek, přišel za námi tehdejší Bémův poradce a vyjeveně se nás ptal, kdo to vlastně ten Janoušek je. Janoušek fungoval jako Bémův „kontaktman“ pochopitelně už tehdy, ale systém Janoušek se naplno projevil až po volbách na podzim 2006, kdy Pavel Bém (a byl to tehdy hlavně jeho úspěch) získal v Praze neuvěřitelných 54 procent hlasů. Právě po roce 2006 nabíhají rozhodující veřejné zakázky, které dnes limitují pražskou politiku.
Následné „hry na Boha“ nemohly fungovat donekonečna. Navíc Bém odmítal každé upozornění ze strany přátel, stejně jako neslyšel množící se kritiku médií. Ke zřetelnému zlomu došlo na podzim 2008, kdy Bém s Janouškem v zádech podlehli představě, že by mohli stanout v čele ODS místo Mirka Topolánka. Tehdy se obě strany začaly vzájemně špehovat a udávat médiím, přičemž dočasně navrch měla Topolánkova garnitura.
Během několika měsíců musely odejít z vrcholné politiky oba tábory a zůstala po nich pachuť srovnatelná s odchodem dalšího politického miláčka veřejnosti, Stanislava Grosse.
RANDÁK BOYS
Skandál s odposlechy má svou obsahovou i formální část. V té faktické rovině je nutné se ptát státních orgánů, jež odposlechy (se souhlasem soudu) organizovaly, proč nepředaly své důkazy speciálním vyšetřovatelům. Anebo předaly? Jak vyšetřování skončilo a proč? Pokud se tohle nedozvíme, nemůžou politici získat zpět důvěru veřejnosti.
Jinou věcí je, že aféra Bém – Janoušek, zveřejněná v MF Dnes, je jen jedním ze článků dlouhého řetězu indiskrecí, které se namísto prošetření a soudního projednání objevují v médiích. Za částí z nich stojí skupina kolem bývalého šéfa rozvědky Karla Randáka, jenž je už řadu měsíců nejvlivnějším šéfredaktorem v zemi, protože v podstatných věcech určuje agendu řady médií zleva doprava. Jako lidský štít si před sebou postrkuje Nadační fond proti korupci Karla Janečka, což je jenom znamenité alibi, jak skrýt, že v případě Randáka jde o politiku, a tudíž nefalšovaný boj o moc, přičemž Janeček zde působí jako užitečný idiot.
Jinak řečeno, Randák svůj boj proti vládě provozoval už před Janečkem a určitě tak bude činit i po něm. To, že rozkryl poměry na pražském dopravním podniku, je chvályhodné, ale současně by to nemělo maskovat, že do politiky systematicky tahá pološpionážní metody politického boje. Českou politiku to může změnit k nepoznání, což ho přiřazuje do stejné kategorie jako „neformálního poradce“ Romana Janouška, jen s jiným odstínem.
