Poslední velký úkol Václava Klause
Všichni cítíme podivný neklid. Problematická situace v Evropě, politická i ekonomická, se promítla do každodenního života v Česku, přinejmenším až do regálů v hypermarketu. Z odposlechů bývalého primátora Béma vyplynuly klientelistické manýry politiky.
Od politických lídrů teď musejí zaznít jasná slova.
Co a koho podporují, za čím si stojí, co je opravdu důležité. A hlavně, jaká je jejich vize do budoucnosti. Co však slyšíme místo toho?
Od prezidenta Václava Klause varování před nástupem „sil, které chtějí dostat zemi na zcela jinou cestu“, kritiku „zpravodajsko- mediálních her, namířených na likvidaci podstaty politického systému“ a ještě varování před „různými zájmovými skupinami“, které chtějí, aby „neklid přerostl v chaos“. Prezident má strach, že je to hra s ohněm. „Pokud vypukne, shoří v něm všichni.“
Od premiéra Petra Nečase o „konsolidaci rozpočtu“, což v překladu znamená zdražování a zvyšování daní.
Od šéfa opozice Bohuslava Sobotky jen lacinou kritiku vlády.
Pro lidi, kteří pociťují existenční starosti, nebo přinejmenším nejistotu z budoucnosti, to opravdu nezní dobře.
Kdo konkrétně jsou ty temné síly, který tady rejdí? Jaké zájmové skupiny? Kde se vzaly, kdo je představuje a o co jim jde?
Václav Klaus, když se vzdával funkce čestného předsedy ODS v prosinci 2008, prohlásil, že „tato politika není tou, se kterou jsem ODS zakládal a dlouhá léta vedl. Abych probíhající přeměně ODS ze strany pravicové a občanské ve stranu politického středu a stranu spíše lobbistických zájmů než idejí nestál v cestě, rozhodl jsem se poděkovat vám za titul čestného předsedy a tohoto titulu se dnes definitivně vzdát.“
Dnes je nad slunce jasné, že politické strany a jejich lídři skutečně rezignovali na prosazování idejí a nechali se zprivatizovat obchodníky s politickým vlivem. V tom měl Klaus pravdu.
Ale teď je potřeba zkoumat samotnou podstatu skandálu s odposlechy Béma s Janouškem. O zničujícím vlivu lobbistů na českou politiku totiž už v minulosti Klaus sám hovořil, ale bohužel jen obecně. Teď má konečně k dispozici jména. Problém je však v tom, že mezi nimi figuruje i jméno jeho oblíbence Pavla Béma. Co pro něj znamená, že právě na Béma tolik sázel a bývalého primátora všemi silami podporoval ve snaze stát se předsedou ODS? Zkusme si například představit, že by se to Bémovi povedlo a dnes řídil českou vládu. Nebylo by riziko požáru, „v němž shoří všichni“, mnohem vyšší než se současným premiérem a předsedou ODS Petrem Nečasem? A nezaslouží si premiér pochvalu za to, že pod jeho vedením ODS dokázala vliv lobbisty Janouška výrazně oslabit?
Má-li se něco změnit, bude to dlouhý a bolestný proces, který vyžaduje debatu o konkrétních lobbistech, o konkrétních politicích a o jejich konkrétních činech. Jen tak si můžeme ujasnit, jaká má politika být a jaká být nemá.
Budeme-li se této debatě vyhýbat nebo se ji – tak jako Václav Klaus – budeme snažit zastavit, budeme si také „hrát s ohněm, v němž shoří všichni“. Včetně prezidenta.
Nejlepším způsobem, jak zastavit chaos, nejistotu a strach z návratu populistické diktatury, je okamžitá očista hlavních politických stran. A kdo jiný by tomu měl zavelet než prezident republiky.
