V čem je síla rozsudku soudce Šotta. A v čem jeho nebezpečí

Rozsudek soudce Šotta neobsahuje nic, co by nebylo stokrát vyřčeno nebo napsáno. Že si faktický šéf strany Věci veřejné Vít Bárta kupoval loajalitu svých spolustraníků, a je jedno, jestli tomu budeme říkat úplatky, výpalné anebo přátelské půjčky. Že jeho bývalý spoustraník Jaroslav Škárka je odporný podvodník a manipulátor, navíc asi ne moc chytrý. A že v tom si ani trochu nezadá s poslankyní Kristýnou Kočí, která je komickou a nevěrohodnou lhářkou.

Proč tedy všichni slovům soudce Šotta tak pečlivě a s téměř nábožnou úctou nasloucháme? Právě proto, že je soudce. Jeho rozsudek není významný tím, že uznal vinnými dva politiky (navíc zatím nepravomocně), nýbrž tím, že nabídl přesnou a srozumitelnou analýzou úpadku české politické kultury.

Je ovšem svým způsobem smutné, že tato analýza musela zaznít v soudním rozsudku, aby se jí společnost začala zabývat a vzala ji za bernou minci. Ukazuje to, jak povážlivě klesla váha slova v běžné komunikaci. Nenasloucháme novinářům, intelektuálům, politikům ani sami sobě. Ono není divu, vždyť třeba takoví politici se častují výrazy, které jsme před pár lety neslýchali ani na toaletách. Soudce Šott řekl to, co muselo být vyřčeno, ale hlavně čemu je třeba naslouchat a s čím je třeba něco dělat.

Rozsudek soudce Šotta je pokusem o návrat zdravého rozumu do politiky. V tom je jeho největší síla, ale také potenciální nebezpečí. Justice je jedním z pilířů demokracie, ale jejím úkolem není dodávat do společnosti zdravý rozum, pokud se ho nedostává samotným občanům.

Ano, Bárta, Škárka, Kočí (a mnozí další) by měli zmizet z veřejného života a hlavně už nikdy nebýt zvoleni do veřejné funkce. Děkujeme soudci Šottovi, že nám to tak jasně a bez obalu sdělil. Zda tahle opovrženíhodná individua také porušila konkrétní zákony a patří do vězení, ať však raději ještě posoudí odvolací soud.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).