Nikdo neudělal pro obnovení pocitu spravedlnosti tolik jako soudce Šott
Soud je většinou hnusná, ponurá budova.
Má dlouhé, tmavé chodby, kde na socialistických lavicích sedí co nejdál od sebe lidé se svými právníky a mlčí.
Jednotkou času je tam uherský rok, což je hodně, ale nikdo přesně neví kolik.
„Dát něco k soudu“ znamená buď prohrát, nebo nevyhrát.
Soud obývají bytosti v talárech, které mluví v nesrozumitelných a dlouhých souvětích.
Obvyklý pozdrav je „Jménem republiky“ nebo „Odročeno“.
Celá ta instituce vzbuzuje už z dálky tíseň, a kdyby neměla žádný vchod, všem by se ulevilo.
Nepochybně existuje mnoho vynikajících lidí, kteří se to snaží zlepšit. Nikdo z nich ovšem neudělal pro renesanci pocitu spravedlnosti v Česku tolik jako soudce Jan Šott.
A tím vůbec nemyslím rozsudek, který vynesl nad Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou.
Už od Aristotela víme, že spravedlnost je základní ctnost. Musí být zejména rychlá. Mnoho Čechů už zažilo ten civilizační šok, kdy ve Spojených státech udělali dopravní přestupek a byli rovnou dopraveni před soudce, kde vyfasovali trest.
Pro českou justici je fantastické, jak soudce Šott dokázal tak těžký proces s politiky zorganizovat a dovést k rozsudku. Žádné nesmyslné odročování a nekonečné předvolávání dalších svědků.
Spravedlnost musí být také veřejná. Jakmile se něco děje za zavřenými dveřmi, můžete se vsadit, že to povede k pochybnostem. Jistěže proces s Bártou a Škárkou připomínal cirkus, ale bez veřejnosti, kamer a novinářů by to byl ten stejný cirkus, jen bez diváků.
Aby byl trest spravedlivý, musí být pochopitelný. Soudce Šott vypracoval nevídaně precizní zdůvodnění, díky kterému každý příčetný člověk pochopí, jak soud uvažoval, z čeho vycházel, co považoval za důležité a jak nakládal s důkazy. Všichni sice vidí, že Kristýna Kočí je koza, ale je povznášející si to přečíst v soudním materiálu.
Vít Bárta byl odsouzený za korupci, protože nabízel výhodné půjčky celému poslaneckému klubu Věcí veřejných. Hájil se tím, že kšeftovat s místy v dozorčích radách nebo odměňovat služebními cestami je v politice běžné.
Existují pochybnosti, jestli je Bártův čin skutečně úplatek, nebo jen nemorální nehoráznost. Díky soudci Šottovi víme ale určitě, že je to hnus.
