Proč je dobré (ne)být pirátům ukradený
Navrhl mi známý, že bych měl vydat znovu jednu svou starší knihu. Ješitně jsem poznamenal, že to je vynikající nápad. „I když nevím, jestli někdo bude chtít riskovat, že se třeba vůbec neprodá.“ Známý mi řekl, že samozřejmě nemyslel vydat na papíře, nýbrž elektronicky. A to přece žádné riziko není!
Inu, kovářova kobyla chodí bosa. V jednom kuse píšu o eknihách, ale že bych mohl sám nějakou vydat, mě nenapadne! V tomto případě však věc má háček. Knížka, o které jsme mluvili, vyšla už počátkem devadesátých let. A já ji už nemám v elektronické podobě, jen dva nebo tři výtisky v knihovně.
Jistě, možná bych na některém ze starých počítačů našel rukopis, možná bych ho dokázal z toho počítače vydolovat (byť USB konektory ještě nebyly, a dnes už zase nejsou disketové jednotky) a možná bych textový soubor nakonec nějak zkonvertoval do čitelné podoby (jen podotýkám, že jsem tehdy psal v legendárním editoru T602). Ale víte co? Rozhodně se mi do téhle anabaze nechce.
Přítel však zachoval chladnou hlavu. „Nic takového dělat přece nemusíš!“ Nemusím, to je pravda, souhlasil jsem. Taky můžu vzít jeden z mých výtisků, stránku po stránce ho oskenovat a pak „protáhnout“ softwarem, který z naskenovaného PDF vyrobí textový soubor. Ale to se mi chce ještě méně.
„Ani to nemusíš,“ řekl přítel. „Ty snad nevíš, co dělají vydavatelé, když chtějí svoje starší knížky vydat elektronicky? Přece si je ukradnou od pirátů! Prostě si je najdou na webu a stáhnou!“
No není to famózní pointa? Musím říct, že mi učarovala představa, jak si vydavatelé či autoři – jinak v oficiálním tisku rozzlobení na piráty – stahují pokoutně z pirátských webů své vlastní knížky. Využívají toho, že piráti nelenili a nelitovali vynaložené práce, oskenovali dotyčné knížky a „vystřelili“ je po nutné korektuře na oběžné dráhy ukradených knih. Myslím, že nic tak krásně neilustruje absurdnost dnešní doby jako tahle situace. Vydavatelé naříkají a brojí proti pirátům, kteří jim berou jejich duševní kapitál, ale zároveň si pokoutně berou to, co piráti nabízejí.
Je to pokrytectví? Ano, nepochybně. Když vydavatelé kritizují „krádeže“ svých knih, neměli by sami využívat potenciálu, jejž piráti nabízejí. Na druhou stranu se chovají přece racionálně. Když knížka v elektronické podobě existuje, proč investovat do toho, aby „legálně“ vznikla ještě jednou?
Připomíná to historku, kterou kdysi na jedné prezentaci vyprávěl novinář a spisovatel Patrick Zandl. Jemu se kdysi ozval pirát rozhořčený nad tím, že na svém webu nabízí ke stažení jím digitalizovanou knížku. Důrazně Zandlovi sdělil, že krást se nemá a ať si dotyčnou knihu „ukradne“ (rozuměj oskenuje a převede do elektronické podoby) pěkně sám. „Jsem autor, tak snad nebude tak zle,“ odepsal mu Zandl.
Možná se ptáte, co udělám já – zda jsem si své knížky rovněž „ukradl“ od pirátů a teď je budu nabízet. Ano, chtěl jsem, a teď se dostáváme ke druhé, smutnější pointě. Z mých celkem patnácti knih piráti nabízejí jen tři. Postěžoval jsem si na Twitteru, že je to líná „holota“, ale pochopitelně jsem si jen naběhl na protiúder: „No asi ty knížky nejsou nic moc, když se nekradou,“ zněla přibližně nejčastější odpověď. Možná to jednou bude pro literární historiky měřítko úspěchu dnešních spisovatelů. Ne v jakých knihovnách či v kterých prestižních domech jejich knihy vyšly, ale kolik z nich šířili piráti. A v encyklopedii se dočteme: „Když spisovatel XY zjistil, že jeho poslední, stěžejní román ignorují piráti, vzal si život.“
