A co když mají odboráři pravdu?
Budu teď možná tahat za krátký konec provazu, ale zkusím argumentovat na podporu odborářů. Samotný fakt, že je někdo smolař, žije z podprůměrné mzdy a na demonstraci se trochu přiopil, ještě neznamená, že nemůže mít pravdu, když nařkne vládu ze snahy zahojit se na jeho peněžence. V rozporu s obecným přesvědčením úspory NEMUSEJÍ jít na úkor důchodců a lidí na pokraji chudoby.
Odbory už svolávají demonstrace skoro dvacet let a dlužno říci, že často přicházely s demagogickými argumenty. Žádaly zvýšení mezd v odvětvích, jež si zasloužila spíše zavřít, a prostřednictvím stávek vydíraly zbytek společnosti. Jenomže trend se nyní obrací, demagogičtější se jeví vláda. Za pravdu odborářům dávají i vládní experti, byť nepřímo a s povinným dovětkem, že úspory jsou nutné.
Ponechme stranou tvrzení socialistů paroubkovského ražení, podle nichž úspory vlastně nutné nejsou. Byť i tento argument nepostrádá jistou logiku – státní dluh ČR činí asi 40 % HDP, zatímco nejběžnější kvóta v EU se pohybuje kolem 80 procent. Pakliže je na konci každého zadlužování krach, naše vláda správně šlape na brzdu. Ovšem odborářům nemusí být hned jasné, proč Němcům nebo Rakušanům, kteří si to hvízdají osmdesátkou, sotva blikají brzdová světla, zatímco Kalousek prošlapuje brzdový pedál až na podlahu při čtyřicítce.
Nečasův kabinet prostě sází na nejčernější vývoj a letošní schodek rozpočtu chce osekat až na nějakých sto miliard korun. Loňský už stačil snížit na 150 miliard z předloňských asi 200 miliard. Takto seřazena vypadá číselná řada úctyhodně, že by každý rakousko-uherský účetní sejmul cvikr a zamlaskal uznáním. Jenže Kalouskova klesající křivka je ve skutečnosti asi tak skutečná jako létající koberec.
Neříká nic o tom, že státní výdaje zůstávají buď stejné (předloni i loni zhruba 1160 miliard), případně i rostou (letošní plán je 1190 miliard), takže kouzelný efekt klesající roviny vyvolává až vyšroubovaný příjem do státního rozpočtu. Ten letos obstarají částečně všichni (16 až 19 miliard z vyššího DPH) a částečně důchodci sami (asi 10 miliard z nižší valorizace penzí). V praxi to znamená, že kupní síla průměrně a podprůměrně vydělávajících obyvatel (to jsou dvě třetiny občanů) citelně poklesne. Bylo to vážně nutné?)
VYPNĚTE BABIČCE TOPENÍ
Na tuhle otázku si většina pravicově smýšlejících laiků dosud odpovídala, že rozhodně ano. Snižování schodku se zdálo být absolutní prioritou. Sotva jsme si povšimli, že ekonomičtí experti z této pozice nenápadně vycouvávají. Výmluvná je odpověď Petra Zahradníka na otázku, zda je správné nevalorizovat důchody (respektive valorizovat o částku nižší, než činí inflace): „Účetně je to možná korektní, nabízí se však otázka, zda je to etické,“ řekl časopisu Ekonom.
Takhle mluví člověk, jenž je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Ti méně svázaní se současným kabinetem rovnou nazývají Kalouskovy reformy „škrtformami“ (Milan Zelený v ČT). Česká národní banka předpovídá, že „škrtformy“ udusí hospodářský růst o několik desetin procenta. V současné situaci to může znamenat rozdíl mezi kladným a záporným růstem.
Když si sundáme pásku z očí, jsme nuceni konstatovat, že vláda skoro nesáhla na výdajové oblasti rozpočtu a namísto toho se rozhodla oholit důchodce, zaměstnance a živnostníky. Dává to asi tolik smyslu jako vypnout babičce topení, aby nepřišli zkrátka předražení řemeslníci ze Zlatých stránek. Horší je, že při vysvětlování tohoto kroku sahá vláda po otevřené demagogii.
„Přestože to lidé u nás neradi slyší, je český důchodce méně ohrožen chudobou než jeho německý, britský nebo švédský kolega,“ řekl Petr Nečas v rozhovoru pro časopis Respekt. Rád bych si zachoval k premiérovi úctu, takže doufám, že to byl jen nepovedený žert.
Je pravda, že Eurostat řadí Česko na špičku zemí, které jsou nejméně ohroženy „chudobou“. Tu ovšem definuje jako 60 a méně procent průměrného příjmu v dané zemi. Úspěch ČR v této kategorii vyplývá z faktu, že jsme neobyčejně rovnostářská země, rozhodně ne ze skutečnosti, že by našim stařečkům zbývalo po zaplacení účtů více na hýření než Němcům, Britům a Švédům.
TROCHU JINÁ PROCENTA
Když už jsme u toho, podle loňských údajů OECD u nás důchodci pobírají 64 procent průměrné čisté mzdy. V Polsku je to 68 procent, na Slovensku 75, ve Slovinsku 85, v Rakousku 90, v Nizozemsku 100 a v Maďarsku 106 procent. Je pravda, že Finové, Belgičané, Švýcaři, Norové, Francouzi a další národy pobírají také penze ve výši 60 až 65 procent průměrné čisté mzdy. Ty se ovšem pohybují v rozmezí 2000 (Francie) až 3200 eur (Norsko).
Navíc Česko patří mezi země s nejnižší čistou mzdou v poměru k výši HDP – díky tomu mají třeba Poláci, Chorvaté či Estonci skoro stejně vysoké mzdy, přestože jejich ekonomika svým výkonem za tuzemskou značně zaostává. Základ srovnání je tedy dále snížen. ČR podle Eurostatu vynakládá na důchody kolem devíti procent HDP, zatímco dobrý evropský průměr činí dvanáct procent (a vejde se do něj i Polsko a Maďarsko).
Co na tuto statistiku říci? V případě vleklé hospodářské krize by ji šlo označit za komparativní výhodu, ovšem srovnávané země se s dnešní recesí vyrovnávají podobně jako my (v případě Polska či Rakouska dokonce lépe), přestože svým občanům vyplácejí vyšší mzdy i penze. Těch jejich zaměstnanci a penzisté dosáhli tím, že za ně odbory vyjednávaly důsledněji a nekompromisněji než ty české.
Nějaká ta demonstrace či stávka k tomu holt patří.
