Smím zastřelit lupiče, který krade šrot?
Ovšemže ne, to ví každý. Policie mě obviní z vraždy a dostanu mnohonásobně vyšší test, než jaký bych dostal za rozebrání Vyšehradského železničního mostu a jeho rozprodání na váhu. Trochu mě zaráží fakt, že tenhle nepoměr v trestní odpovědnosti většina veřejnosti považuje za skandální.
Asi víte, kam mířím – Chotěbuz, barabizna u silnice, pět romských „sběračů“ a majitel s kuší. Podle Chotěbuzanů je majitel klidný člověk, opravář, samotář, nekuřák a abstinent. Kdyby to byl můj soused, býval bych mu poradil, ať zůstane taky „nestřelec“.
Doporučil bych mu, ať zavolá policii. Ta by přijela trochu pozdě, nikoho by nechytila a případ časem odložila. Návštěva dalších „sběračů“ by na sebe možná nenechala dlouho čekat. To všechno by byla docela přijatelná cena – za to, že střelec nevkročí z pohledu zákona z bláta do louže, anebo rovnou do Tříjezerní slatě na Šumavě.
Ne tak náš soused opravář. Má za to, že morální povinností každého občana je hájit majetek se zbraní v ruce. Možná tuší, že veřejnost je v tomhle bodu na jeho straně. Pokud jde o majetek, my Češi jsme téměř stoprocentní Američané.
LUPIČ, NEBO LOUPEŽNÝ VRAH?
Na západní polokouli řeší vloupání trochu jinak. Známý kdysi cestoval s kamarádem po Kolumbii. Ocitli se v neznámé vesnici, nevěděli kudy dál, zazvonili u blízkého stavení. Z otevřeného okna vyšel výstřel, po němž se kamarád mého známého skácel k zemi. Policie případ uzavřela s tím, že neoprávněně vnikli na soukromý pozemek.
Vzpomněl jsem si na to, když mi jeden Čechoameričan v Jižní Dakotě rozmlouval nápad zkrátit si cestu přes dlouhý ranč obehnaný nízkým plotem. „Tady se po vniknutí na cizí pozemek nevolá policie jako třeba v Kalifornii. Majitel střílí bez varování. Mrtvolu odtáhne přes práh a zavolá šerifa. Ten mu potvrdí loupežné přepadení a pak si přiťuknou,“ vyprávěl průvodce a v očích mu zajiskřilo.
Nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mu tohle uspořádání vlastně líbí. Zloději šrotu se v Dakotě skoro nevyskytují, a jestli ano, nemají valnou střední délku života. I v Česku se drobní zloději propadají níže a níže na společenském žebříčku. Na pomyslné pyramidě se dnes pohybují kdesi mezi sexuálními zvrhlíky a šváby. Střílet po nich začíná být společensky přijatelné. Děje se tak patrně z následujících příčin:
- Za normalizace bylo soukromé vlastnictví zbožštěno a narušení svých drobných latifundií považují Češi za útok na vlastní integritu.
- Majetkoví delikventi v Česku až příliš často unikají bez trestu, takže v lidech sílí touha po jakési domobraně.
- Komerční televize se vyžívají v líčení případů, v nichž je poctivý občan vydán napospas drobným kriminálníkům. Divák si odnáší dojem bezmoci před všudypřítomným zločinem, ač jím nemusel být sám postižen.
- Hollywoodská produkce ztotožňuje „lupiče“ (neozbrojeného zloděje, který se dá po vyrušení na útěk) s „loupežným vrahem“ (nebezpečným násilníkem, který neváhá použít zbraň), jakkoli je těch prvních neporovnatelně více.
UMÍME VŮBEC STŘÍLET?
Vzniká schizofrenní situace. České zákonodárství fakticky nepředpokládá, že by měli občané svůj majetek před lupiči chránit sami, a už vůbec ne se zbraní v ruce. Jestli si dnes veřejnost myslí opak, možná by to zákon předpokládat měl, ovšem nabízí se otázka, zda je národ k takové sebeobraně vůbec kvalifikován.
Skoro nikdo žádné zbraně nevlastní, a když už ano, snadno podléhá stresu, míří pachatelům rovnou na hlavu, případně mačká spoušť ještě předtím, než narušitelé vůbec vnikli do objektu. Ke všem těmto anomáliím patrně došlo i v nešťastném chotěbuzském případě.
Hollywoodská produkce poskytuje jakési základní vodítko, jak se při narušení soukromého prostoru chovat, avšak to je šité na míru domácímu publiku. Američané jsou posedlí svým druhým dodatkem ústavy, který jim umožňuje nosit zbraň, původně kvůli „řízené domobraně svobodného státu“.
Druhý dodatek vznikal na konci 18. století, kdy ještě neskončilo osidlování Divokého západu a kdejaká osada čelila útokům domorodého obyvatelstva.
Připomíná to někomu Chotěbuz?
Někomu snad ano?
Tak to těbůh..
