Pláč nad Johanou Rubínovou a vzpomínka na skutečně talentované mladé literáty
V zítřejším Reflexu analyzuje Milan Tesař podstatu problému zvaného Můj vysvlečenej deník – tedy pubescentního bestselleru z pera údajné studentky Johany Rubínové, který se stal předlohou stejnojmenné, nedávno uvedené přitroublé komedie.
Že měla slečna Rubínová s vysvlečeným deníkem prima nápad, to je jasná věc. Prózičky pubescentů táhnou, zvlášť jsou-li zaznamenané tak otravně uhrovitým jazykem, jaký holka používá v knížce i na svém (momentálně už skoro týden nefunkčním) webu www.johanarubinova.cz bez ohledu na to, že zaznamenané „storky o holkách a o klucích, ale hlavně o holkách, jejich průserech, mindrácích, snech a tělesnejch šťávách“ drtí mozek mentálně vyspělého čtenáře na pyré. Není ovšem spisovatel jako spisovatel a autorství jako autorství.
Někteří nezletilí literáti na rozdíl od Rubínové svá díla zpracovali sami, alespoň pokud je odborné veřejnosti známo. Namátkou: prokletý básník Arthur Rimbaud všechny ty nádherné verše vytvořil před dvacátými narozeninami, Anne Franková svůj slavný Deník psala jako třinácti- až patnáctiletá.
V patnácti začal s psaním fantasy tetralogie Odkaz Dračích jezdců i veleúspěšný Američan Christopher Paolini (minulý týden ji prezentoval v Praze!), také Dorota Masłowská napsala svůj kontroverzní (tím myslím obscénní, objevný, vulgární a výborný) román Červená a bílá ještě na střední škole podobně jako Francouz Sacha Sperling loni v češtině vydaný románek Bludy z nudy či jako Natálie Kocábová básně z prvotiny Slyšíš mě? nebo prozaickou divočinu Monarcha Absint.
Jiní si popůjčovali, co se dalo, a svůj talent doplnili cizí prací. Třeba Němka Helene Hegemannová jako náctiletá stvořila divadelní (a posléze i rozhlasovou) hru a scénář ke krátkému filmu, jejž sama režírovala, proslavila se však až románem Axolotl roadkill, který sklidil nominace na prestižní ceny a zároveň i obvinění z plagiátorství.
Další mladiství géniové literatury pro jistotu vůbec neexistovali. Vzpomínáte ještě na vietnamskou hvězdičku tuzemské populární scény Lan Pham Thi, jejíž prvotina Bílej kůň, žlutej drak získala výroční Cenu Knižního klubu a obzvláštní pozornost recenzentů i publika, načež se zjistilo, že příběh za fiktivní dívku sepsal přičinlivý novinář-cestovatel-ghostwriter Jan Cempírek.
Ten jakožto muž středního věku z kulturní periférie „sám za sebe“ nedokázal předchozími dvěma knihami prorazit? Což je vlastně další důkaz toho, že mládí a jinakost (ať už z hlediska rasy, národnosti, sexuální orientace, či genderu) táhnou.
A pak, konečně, tu máme kategorii dětí s dobrými nápady, lehkou rukou a vrtkavou vůlí, jež potřebují do cílové rovinky více či méně popostrčit. Pamatujete si na fenomenální newyorskou holčičku Marlu Olmsteadovou, jejíž abstraktní malby vytvořené mezi jejím druhým a čtvrtým rokem nadšení kritici a galeristé přirovnávali k dílům Jacksona Pollocka a Vasilije Kandinského, než dokumentaristova kamera odhalila, že Marlin štětec občas vede, barvy míchá a kompozici tvoří tatínek?
Do této kategorie nadaných dětí spadá, ačkoli se značnou rezervou, i Johana Rubínová – pokud tedy někdo takový skutečně existuje, o čemž Milan Tesař ve svém článku důvodně pochybuje. Nakladatelství Daranus, které knížku vydalo, respektive jeho dva jednatelé – Zdeněk Čech a Jan Hlaváč –, hovoří o Rubínové prvotině (a zřejmě i posledním díle) Můj vysvlečenej deník, jejíž čtvrtý dotisk si v těchto dnech s největší pravděpodobností připisuje 10 000. prodanou kopii a povyšuje tak knihu na bestseller, velmi otevřeně.
„Rukopisy, které dostáváme do rukou, bývají mnohdy diktovány zoufalstvím,“ říká Zdeněk Čech, mimochodem někdejší šéfredaktor týdeníku Reflex, „a v případě textu Johany Rubínové jsme cítili velmi silný námět. Jan Hlaváč s autorkou pochopitelně musel hodně pracovat, prózu doredigovat, místy dokonce dopsat – ale všechny ty zážitky a epizody jsou z její hlavy.“
To je sice pěkné, ale i při vědomí, že z hlediska některých literárních teoretiků je autor mrtev a jen recipient a dílo jsou důležití, musí být rozumný čtenář v šoku: Johana, „obyčejná holka z Prahy“, je ve skutečnosti pouhá nálepka na souboru produktů (od oněch nakladatelem anoncovaných „autentických deníkových zápisů“ přes webovou a facebookovou stránku po rozhovory, jež neprofesionální novináři vedli zřejmě po mailu s někým úplně jiným než s nebohou slečnou Rubínovou), který vytvořila parta lidí s poněkud vychýlenými morálními zásadami.
