ODS má problém s masovým úbytkem členů. Není divu
Problémem českých politických stran všeobecně, a ODS zvlášť je chronický úbytek členstva. Postihuje výrazně i strany předzásobené z minulého režimu, KSČM a KDU–ČSL. Ale ODS zhubla za poslední tři roky o celou čtvrtinu členů, přičemž už ten původní stav nebyl až tak oslnivý, čítala tehdy 33 tisíc členských duší.
Zároveň ODS ztrácí i preference. V posledních průzkumech hned tří agentur se propadla až na třetí místo v pořadí, za KSČM. To je bohužel signál, že strana přichází o pozici jednoho ze dvou dominantních útvarů českého politického systému (druhý je setrvale ČSSD). Je sice nejsilnější pravicovou stranou, ale stává se zároveň stranou marginální.
Místopředsedkyně Němcová v tom vidí „trend“. Být členem politické strany netáhne už tolik jako bezprostředně po listopadu 1989. To je vysvětlení velmi pohodlné a zároveň to není pravda.
Po listopadu 1989 vládlo heslo: „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny.“ Václav Klaus, zakladatel ODS, chtěl proti tomu postavit stranu standardního typu. Zdá se, že ten pokus právě teď končí v písku. V době rozkladu OF se mu podařilo vytvořit atraktivní a jednoduchou ideologii a získat pro sebe aparát Fóra. Celé tažení za prosazením standardní strany bylo provázeno mocenským pragmatismem, Klausovi odpůrci by mohli mluvit o cynismu. Šlo o to, získat „vlivné lidi“. Výsledkem je strana pro dnešní, rozzuřenou veřejnost neodmyslitelně spojená s fenoménem „kmotrovství“, ač něco podobného bychom bez námahy nalezli i v jiných stranách, včetně ČSSD.
Politoložka Dvořáková říká k úbytku členstva všeobecně, že dnešní strany už nejsou perspektivní pro ty lidi, již to s politickou kariérou mysleli vážně (v analýze fenoménu kariéry považují paní profesorku za osobu velmi kompetentní). Jenže pokud jde o kariéru, dokáže politická strana uspokojit zhruba tolik lidí jako loterie. Aby mohla normálně fungovat, měli by v ní být i normální lidé, takoví, kteří se dokážou smířit s tím, že se kariéra koná v menší míře, než si slibovali, nebo se případně nekoná vůbec. Že v lidském životě jde i o vážnější věci než kariéru.
Na základě jakýchsi vlastních nabytých zkušeností jsem měl někdy před deseti lety dojem, že takoví lidé v ODS ještě pořád jsou, i když tam strašně trpí. Teď nevím: to, jak se strana prezentuje, je primitivní a fanatická ideologie „konzervatismu“ klausovského ražení, jež tomu, kdo jí propadne, umožní skousnout nejrůznější kmotrovské nechutnosti.
Věřím předsedovi Petru Nečasovi, že je s dnešním stavem strany nespokojen a docela upřímně by s tím rád něco udělal. Dokonce se mu to tu a tam povedlo. Zároveň je těžké přehlédnout, že se mu kvůli podstatně ztenčené a nejisté vládní většině začíná například poslanecký klub pomalu drolit pod rukama.
Situace je to krajně nešťastná: TOP 09 je při vší úctě klub salónních konzervativců, kteří přenechávají pragmatická řešení panu Kalouskovi. Jsou totéž jako kdysi Unie svobody, tedy ODS s minimalizovaným členstvem (a to je dnes už co říci).
ODS nedokážou zastoupit. Český politický systém se tak trochu začíná podobat tomu slovenskému, s jediným, leč podstatným rozdílem: pravice je vytlačena na okraj, ale ČSSD bez komunistů vládnout nedokáže. To je zrcadlo posledního průzkumu STEM: zrcadlo asi pokřivené, ale i pokřivená zrcadla něco vypovídají.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
