Kravýýý bučáľi. Alexandrovci se vrátili do Prahy se závanem roku 1948
Tak k nám zase přiletěli z východních krajů „legendární Alexandrovci“. Děje se tak nepochybně v rámci oživení atmosféry let 1945–8 a k tomu se nejlépe hodí měsíc květen: právě tehdy nás totiž, jak jsme se učili od dětství ve škole, „osvobodila Rudá armáda“. I malým dětem bylo ovšem od počátku známo, že to jednak nebyla jen Rudá armáda, a později se ukázalo, že to v jejím případě nebylo „jen osvobození“.
Od té doby cítím ve vystoupení těch tisíců lampasáků s čepicemi připomínajícími létající talíře (možná jich nejsou tisíce, jen budí takový dojem, a čepice měli v době mého dětství trochu jiné) jakousi dvojznačnost. Kdysi zpívali směs lidových písní, citlivě prokládaných těmi bolševickými, ponejvíce „stalinskými“.
A pro zdejší publikum jedna dvě písně „československé“, podané s typicky slovanskou výslovností: „Kravýýý bučáľi, svinijé kvičáľi, avičkí v maštáľe běčáľi …“ (tak nějak zněla v jejich podání poslední strofa ze slovenské písně Prídi ty šuhajko …).
Za zpěvu uniformovaných sirén se vydávaly davy českých hejlů na cestu k únorovému vítězství. Byla to armáda (zatím) zpívající. Pak spadla klec a zpívali jsme si už sami (viz např. slavný film Zítra se bude tančit všude).
V šedesátých letech, v době mého mládí, měl národ z „legendárních Alexandrovců“ spíše srandu. Nic jiného nám ostatně nezbývalo. Ovzduší nabité „poťouchlostí“ (jak říkával tehdejší lídr KSČ Antonín Novotný) vyvrcholilo tím, že Alexandrovci museli přijet v roce 1968 znovu, tentokrát na tancích.
Nebo to snad byli jiní? Uniformy byly stejné, jen jich bylo ještě o hodně víc a nebylo jim moc do zpěvu. Po tomto zásahu se situace, jak se tehdy říkalo, „normalizovala“ a mohli se zase vrátit ke zpívání.
Pan Jiří Klapka, předseda České asociace rusistů (to bude nejspíš něco na ten způsob jako asociace seniorů, organizovaná ČSSD), který jejich vystoupení spolumoderuje, prý prohlásil: „Patří k popkultuře 20. století stejně jako Karel Gott. Nevidím v tom nic ideologického.“ Nu jak kdo. Po tomto výroku jsem panu Gottovi vděčný aspoň zas to, že nevystupuje v esenbácké uniformě.
Je mi líto, ale je třeba rozlišovat. Když slyším zpívat (ze záznamu, ovšem) Vladimira Vysockého, necítím to co při zpěvu sovětsko-ruských armádních bardů. Vysockij byl náš bratr v maléru. Tisícihlavý útvar lampasáků, jenž kdysi zpíval, aby nás jeho uniformovaní soudruzi mohli okupovat, a ti nás pak okupovali, aby jejich pěvecké jednotky mohly zase nerušeně zpívat, slyšet nepotřebuji.
V současné době (Rusko je teď jiné, ovšem) ve mně budí pocity podobné důvěry jako vykutálené duo Putin–Medveděv, které se střídá na jednotvárném moskevském orloji o dvou figurínách.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
