Klub nedotknutelných se stává Klubem podělaných. Radujme se

Přitom bychom měli slavit. Provalení korupční špíny takové razance je nejlepším vysvědčením pro demokracii. A známka toho, že systém nakonec škůdce vyplivne jako zoufalce, z nichž mají všichni jen legraci. Být všem pro smích je nakonec mnohem horší než pět let kriminálu.

Protože nikdo z nás nežije na Marsu, všichni jsme věděli, že v Česku existuje Klub nedotknutelných. Jejich svět byl pevně ohraničený, zabarikádovaný, opevněný a neprůstřelný. Výživu mu poskytovaly především socialistické dotace. Peníze, které nikomu nepatří a nikomu zdánlivě nechybějí. Morální pravidla byla posunuta kilometry za hranice slušného chování. Já opatřím zakázku, ty mně vyřešíš „zabavené papíry“ za řízení v ožralosti, kamarád převede problematické akcie na strejdu z Karibiku.

Frustrace z toho, že o tom všichni vědí, ale nikdy se to nezmění, byla enormní. Naštěstí se to ukázalo jako neudržitelné. První zrníčko písku do skvěle fungujícího stroje Klubu nedotknutelných zapadlo ve chvíli, kdy byl od moci odstaven Martin Roman. Tím se narušily vazby a krytí zdánlivě seriózním podnikem ČEZ – a začalo to skřípat. Přišel pád Věcí veřejných a odhalení pražské mafie v čele s Bémem a Janouškem.

Protože demokracie není dokonalá, i v případě Davida Ratha se objeví mnoho pochybností. Je Lenka Bradáčová tváří mladé, nezkorumpované generace státních zástupců a soudců, anebo i tito lidé jednají na politickou, byť třeba morálně přijatelnější objednávku? Nevyskakoval si David Rath v ČSSD příliš, takže ho „sejmula“ vlastní strana? Zneužívá Rath poslaneckou imunitu, anebo je jeho případ skutečně politický?

Z vyššího principu nám může být jedno, jaký byl motiv Rathova odhalení. Podstatné je, že špína vyšla na denní světlo a že tento režim má pořád ještě sílu opravovat vlastní chyby. Každý odhalený skandál je chválou polistopadového vývoje, nikoli jeho obžalobou.

A my se můžeme radovat, že členové Klubu nedotknutelných teď spíše připomínají Klub podělaných.