I odborové rozhořčení má své hranice. Jednou ztratí lidskou tvář
Odbory a přidružené občanské iniciativy v dubnu zabodovaly: pražské demonstrace se zúčastnilo podle odhadů pořadatelů na sto dvacet tisíc lidí (policie mluvila o sto tisíci, pak se objevily odhady ještě podstatně skromnější, ale že to byla demonstrace velká ve srovnání s tím, co české odborové organizace předváděly předtím, se dá sotva popřít).
Přišel květen a atmosféra se trochu změnila. Probíhají každoroční pompézní nacionální ceremonie (na Karlově náměstí vztyčili v tom rámci repliku Mauthausenu), v dohledu jsou dovolené a prázdniny, a navíc ještě na počátku minulého týdne explodoval případ Rath.
Ten nejen na chvíli zastínil všechno ostatní, co se na veřejnosti děje, ale navíc vyvolal jakési chvilkové příměří v nelítostném třídním boji mezi opozicí a koalicí – přičemž opozice, přesněji řečeno ČSSD, zrovna v téhle věci z pochopitelných důvodů tahá za kratší konec. Doba tedy není pro veřejné protesty úplně nejpříznivější.
Zřejmě i vedení odborů proto usoudilo, že na opakování dubnového úspěchu není zrovna ve společnosti nálada. Předseda ČMKOS Zavadil celkem realisticky prohlásil, že lid je sice krajně rozhořčen, ale na celostátní (tedy generální) stávku to zatím nevypadá. Odbory si postavily svým dubnovým úspěchem vysokou laťku a nemohou riskovat neúspěšný pokus o repete.
Zároveň sláva dubnové demonstrace jaksi pokrývá i akce předem ohlášené jako skromnější (například „blokády ministerstev“, jakousi melancholickou vzpomínku na zašlou slávu února 1948, nebo „happeningy“ – česky řečeno šaškárny).
A tak se úterního „protestního pochodu“ (nemylte se, nebyla to žádná demonstrace) zúčastnily jen asi čtyři tisíce lidí. Organizovala jej ČMKOS spolu s „platformou“ Stop vládě, sdružující údajně 76 občanských iniciativ a odborových svazů. Když vydělíme čtyři tisíce sedmdesáti šesti, vyjde nám 53 demonstrujících na jeden subjekt (jistě, dá se předpokládat, že ČMKOS nejspíš zajistila daleko víc než 53 účastníků, i kdyby jen zmobilizovala polovičku osazenstva žižkovské kachlíkárny).
To samozřejmě nic neznamená, občanská iniciativa vzniká nepochybně už tenkrát, když se sejdou tři osoby ve jménu sociální spravedlnosti (dva je, řekl bych, málo), a kromě toho účastníci občanských iniciativ jsou většinou intelektuálové a jejich úkolem je především usilovně přemýšlet, ne se flákat po ulicích).
Další sociální akcí byla včerejší blokáda, vlastně ne blokáda, ale zpomalení provozu na silnicích. Postaralo se o ni 2067 vozidel, ponejvíce traktorů zemědělských podniků. Při rovnici jedno vozidlo = jeden člověk tedy 2067 lidí. Tato metoda je o hodně účinnější než 2067 demonstrantů v ulicích Prahy. K zablokování železniční dopravy na hlavních tazích (o ty jde) by možná mohlo stačit ještě výrazně míň lidí.
Problém je v tom, že rozhořčení demonstrující jsou v takových případech nejen líp vidět, ale ještě víc rozhořčí své už tak dost rozhořčené spoluobčany. Jakým směrem jejich rozhořčení nasměrují, je sporné. Opozice rozhořčení podporuje, je pro ni užitečné. Až se opozice dostane k vládě, bude totéž rozhořčení posilovat bývalá vláda, nyní opozice. A to všechno se bude opakovat až do té chvíle, kdy se s podporou rozhořčených k moci prokoušou takoví, kteří všechny projevy rozhořčení zakážou.
Tím má být řečeno, že svoboda je křehká květina a měli bychom s ní nakládat s jistou obezřetností.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
