Ještě k případu dr. Ratha: Lze vůbec soudit papaláše?
V souvislosti s případem Rath se skoro samy od sebe nabízejí jakési pochybnosti: proč případ vyšetřovalo ústecké státní zastupitelství, když se trestný čin odehrál na území Středočeského kraje? Byla to jediná možnost, jak celou záležitost rozkrýt?
V podobné situaci by totiž bylo velmi obtížné dovést případ dr. Ratha k nějakému jednoznačnému konci.
Obhájce jednoho z obviněných prý včerejší Mladé frontě Dnes řekl: „Uvědomujeme si, že policie má skutek tak dobře zdokumentovaný, že jsou naši klienti v otázce podstaty kauzy téměř nehájitelní …“ Jediná možnost prý spočívá v napadání průběhu řízení, v procesních námitkách.
A tak zatím obhájci dr. Ratha zpochybňují místní příslušnost státního zastupitelství v Ústí n. L. Vznesli otázku, kdo a proč nařídil odposlechy. Kladou důraz na ústavněprávní stránku věci: jde o nepřípustný zásah moci výkonné do moci zákonodárné (tj. do práv poslance). A v novinách už proběhla diskuse odborníků v oboru ústavního práva o tom, zda směla podle ústavy policie dr. Ratha se souhlasem předsedkyně Poslanecké sněmovny předběžně zadržet a následně hned obvinit. Názory v této věci se různí.
Teoreticky by se tedy mohlo stát, že z odposlechů a dalších důkazů bude sice jednoznačně vyplývat, že se trestný čin skutečně stal, a nikdo to vlastně ani nebude zpochybňovat – ale zároveň se ukáže, že státní zastupitelství v Ústí nebylo místně příslušné a/nebo odposlechy nebyly řádně povoleny, dr. Rath neměl být hned obviněn, nepřípustně se zasáhlo do poslancových práv.
Kompetenci si nárokuje středočeské státní zastupitelství a o věc se zajímá Vrchní státní zastupitelství v Praze. Nechtějí to náhodou ututlat? Nepanuje v našem systému státních zastupitelství dosud v tichosti ta válka, jež se před časem rozhořela v záležitosti Jiřího Čunka? A nedopustily se kompetentní orgány té chyby, že místo toho, aby daly v té válce jednoznačně za pravdu jedné nebo druhé straně, přispěly ke vzniku jakéhosi vratkého a nebezpečného příměří?
Knižně a teoreticky je všechno jasné, dodržování formálních zásad má přednost, pan doktor by se ocitl na svobodě a řízení proti němu by mělo velkou šanci skončit v písku. Knižní a teoretické situace se sice v praxi vyskytují jen zřídka, ale dejme tomu.
Rozhodnutí by bylo po právní stránce O.K., ale zbyl by jakýsi problém politický a mravní.
Pokud jde o politickou stránku věci, veřejnost by takové rozhodnutí soudu nepochybně rozlítilo (ČSSD by si to mohla přičíst na vrub, až doposud se velmi horlivě starala o to, aby veřejnost už předem, v jiných souvislostech, náležitě rozlícená byla). Soud se samozřejmě nemá a nesmí přizpůsobovat rozlícené veřejnosti.
Rozlícení veřejnosti by však v tomto případě mělo jakési mravní opodstatnění. Zůstal by nepotrestán vážný zločin (to, že se stal, by nikdo nezpochybňoval), navíc takový, o němž je veřejnost dnes a denně přesvědčována, že potrestán být musí.
Výsledný dojem by byl: vlivné darebáky nelze trestat.
Chci říci vlastně jen jedno: pokud by rozhodování stálo takhle, ocitl by se soud v situaci v podstatě neřešitelné a krajně nezáviděníhodné. Základem veškerého práva je totiž předpoklad, že se věcná a formální stránka případu do takovéhoto rozporu dostat nemůže. Pokud by se dostala, posílilo by to už tak dost velký nihilismus v české společnosti.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
