Útok na Heydricha nebyl atentát ale poprava? Proč tak přehánět?
Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, od něhož v neděli uplynulo sedmdesát let, byl významnou akcí československého zahraničního (přesněji řečeno západního) odboje. Československo na sebe upozornilo západní spojence (přičemž ještě větší dojem než sám atentát udělaly následující krvavé represe).
Vyskytly se pochybnosti, zda to za ně opravdu stálo. Netroufám si dělat bilanci plusů a minusů, nechám to na povolanějších. Jen bych rád upozornil, že čím víc se v dějinách blížíme k přítomnosti, tím víc se smazává rozdíl mezi frontou a týlem, vojákem a civilistou (dnešní nestydatí masoví vrahouni mluví o „tak zvaných civilistech“). Nezbývá než se s tím smířit. O tom, že vojáci, kteří akci provedli, projevili velkou odvahu a sebeobětování, nepochybovali snad ani komunisté.
Není tedy nic divného, že se výročí té akce oslavuje. Jiná otázka je, jak se to oslavuje a proč se to oslavuje tak, jak se to oslavuje.
Kdesi jsem si přečetl, že prý to byl největší čin protinacistického odboje v Evropě. To je očividně nesmysl, největší čin protinacistického odboje v Evropě bylo Varšavské povstání. Toto konstatování nijak neumenšuje význam atentátu, jen usvědčuje z velkohubosti ty, kteří sahají k tak neuváženým srovnáním.
Také se prosazuje, aby se nemluvilo o „atentátu“, ale o „popravě“. Začal s tím Jiří Hanák v Právu, a už jsem si to taky přečetl v lidovkách.cz. Poprava předpokládá rozsudek řádného soudu se všemi náležitostmi.
To vůbec neznamená, že atentát je něco nenáležitého. Je to neutrální označení, což znamená, že je třeba ho nějak legitimovat. Atentát, spáchaný ve válce na představiteli zločinné moci je něco jiného než atentát v době hlubokého míru na nic netušící cestující ve vlacích nebo v metru.
Proč je vlastně třeba takhle hystericky přehánět? Napřiklad,konstruuje se kýčovitý protiklad: na jedné straně pár statečných lidí, na druhé národ hajlující na Václaváku. To je nesmysl, na Václavák se národ nevejde.
Pamatuji se, že komunistům se hravě dařilo plnit Václavák na 1. máje loajálními ouřady z centrálních institucí a školními dětmi včetně učitelstva. A to těm, co tam nešli, nehrozil v horším případě koncentrák, nýbrž nanejvýš vyhazov z práce.
Protiklad je dobrý jen k tomu, aby, až všechno skončí, se jedni (ti s velkými hubami a velkými klacky) mohli prohlásit za ty statečné, a ostatní museli srazit kufry a držet hubu. Nechtěnou parodií na tuhle demagogii je později vedený protiklad mezi chartisty (podotýkám, že Chartu77 jsem podepsal) a zbabělou „mlčící většinou“.
A nemohu si odpustit ještě jednu poznámku: některé věci je nutné hodně hlasitě oslavovat, aby se o nich – a posléze nejen o nich - nemuselo a nakonec ani nesmělo mluvit. Zájem na tom mají nepřátelé naší svobody. Nejsou dnes nijak slabí, ohánějí se vlasteneckými frázemi a mají veřejnou podporu.
Musím se taky přiznat, že už skoro dvacet let se pokouším sám sebe přesvědčit o mylnosti podezření, že naši slovanští bratři docela na východě, přesněji řečeno jejich nynější mocenská elita, není moc spokojena s tím, že jsme najednou zahraničí.
Zatím se mi to moc nepovedlo. Nejdřív nás překřtili na „blízké zahraničí“, a možná se někomu z nich v noci zdává o tom, že už jsme zase, jako v minulosti, jen poněkud vzdáleným pohraničím. Nebylo by logické, kdyby nepřátelé naší svobody byli jejich přáteli?
Jistě, je to pouhá spekulace: ale sílí ve mně už dobrých patnáct let, a nevím, proč bych se s ní neměl svěřit.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
