Předsmrtný tanec neexistujících miliard
Poprask kolem uvedení akcií Facebooku na burzu nabídl zajímavou výpověď nejen o jedné IT firmě, ale ještě víc o způsobu myšlení, který vede do pekel krizí. Tanec imaginárních miliard dostává na pozadí hroutícího se finančního systému mimořádně zlověstný význam.
V souvislosti s Facebookem jsme se mohli takřka v přímém přenosu dovídat, jak ze dne na den zbohatli držitelé akcií, kolik luxusních vozů si objednali, na kolikátou příčku v žebříčku boháčů přes noc vyskočil Mark Zuckerberg první den obchodování a kam až zase spadl ve dnech dalších, jak účinné nebo neúčinné byly metody, které měly přimět hejly akcie Facebooku draze nakupovat...
Miliardy létaly sem a tam, objevovaly se a zase mizely - a když se na to podívám z pohledu mimozemšťana (Bůhvíproč s tím nikdy nemám problém), tak jsem zvědavý, kde se ty obrovské majetky rodily a vzápětí zase anihilovaly. Vidím, jak po jednom poskočení burzy rostou továrny, města, dálnice, zatímco hned po následujícím se opět propadají do země nebo vypařují...
Já vím, tak to asi není. Ekonomové to jistě vysvětlí krásnými teoriemi, ty ale v sousedství kolabujícího finančnictví nějak ztrácejí svou někdejší čarovnou moc. Ve skutečnosti to je asi o dost jednodušší a ne moc hezké: ty peníze jsou v podstatě spekulativní a nic za nimi není. Přesto se ale za něco dají směnit. Něco z ničeho, ekonomické perpetum mobile. A to Facebook - ať už si o něm myslíme co chceme - alespoň neškodí. V mnoha jiných případech se kola točí díky aktivitám vyloženě zhoubným.
A najednou jsme tam, kde se rodí krize: u letadel která startují jen proto, aby z nich pár chytráků včas vyskočilo na zlatých padácích s kufry plnými peněz, zatímco davy těch, kdo je v potu tváře za skromnou mzdu postavili a dostali do vzduchu, si v nich nakonec natlučou nos.
Shodou okolností se mi právě v těch dnech dostal do ruky článek od nějakého podnikatelského guru, který radí, jak správně podnikat. To se vezme efektně vyhlížející nápad, nafoukne se kolem něj bublina a pak se firma se ziskem prodá. Nebo mám nadbytek peněz (do toho, jak jsem je získal, nikomu nic není), vrazím je do cizích myšlenek, a až to začne vydělávat, tak autora s pomocí právníků vykopnu. Nebo koupím fungující firmu, "zhodnotím" ji likvidací provozů, které momentálně nenesou rychlé prachy, a se ziskem prodám - třeba jen na pozemky. Nebo koupím dům, nechám jej zchátrat, abych vystrnadil nájemníky, a pak v něm zřídím bordel. A tak dále.
Důležitý je okamžitý zisk, tah na branku, homerun. A pak "bejt za vodou" a zbytek života nic nedělat. Že za mnou zůstává spálená země? Nebuďte směšní, na to přece není žádný zákon.
Možná řeknete, že jestli mi to vadí, tak jsem asi komunista, ale myslím, že nemáte pravdu. Tyhle věci totiž nepatří ani k vizi kapitalistické společnosti, jak si ji představovali otcové zakladatelé vycházející z křesťanské morálky. A dokonce ani k zásadám trpělivé práce, vynalézavosti a osobní skromnosti, na nichž stavěli lidé jako Kolben, Škoda, Siemens, Westinghouse.... Tohle je myšlení primitivních sociopatů, pro něž jsou ostatní lidé jen nástroje.
Současná krize ukazuje, že model, v němž je tohle nejen možné, ale i uctívané a obdivované, nefunguje. Což by snad ani nemělo překvapovat, protože vyzdvihovat psychopaty a stavět na protispolečenských vzorcích chování může jen společnost páchající sebevraždu. Ještě je čas s tím něco dělat - ale moc už ho nezbývá, protože na obzoru se začíná blýskat.
