Porucha pohlavní identity nebrání úspěšnému a šťastnému životu
Dobrý den, pane profesore, myslíte si, že máme mít obavu o naši vnučku, která v 11 letech zcela vážně mluví o tom, že se neměla narodit jako holka, že by chtěla být kluk? Tyto myšlenky ji provázejí už někdy od tří let, teď se k tomu tématu vrací stále častěji. Už mi i řekla, že nenávidí své tělo. Děkuji za Váš názor. Pokud zveřejníte tento text, neuvádějte, prosím, příjmení.
Milena
Jak už psychoanalýza učí, děvčátka vinou kastračního komplexu daleko častěji závidí chlapečkům jejich pohlaví než obráceně, i když ani to není úplná výjimka. Navíc v průběhu dětství a dospívání, kdy se do mužské či ženské role postupně vrůstá a pohlavní identita se teprve utváří, dochází k jejím oscilacím, jež se projevují transvestitskými prvky v chování a měnlivou identitou v prožívání. Chlapečkové se tu a tam převlékají do ženského prádla, holčičky se identifikují s klučičími rolemi. To všechno časem většinou odezní a identita se nějak usadí, s výjimkou poruch, jež se během tohoto vývoje mohou zafixovat.
Z klinické zkušenosti můžeme říci, že u dospělých osob s poruchou pohlavní identity prakticky vždy najdeme v osobní anamnéze údaje podobné těm, jež uvádíte, avšak obráceně to neplatí. Jinými slovy, vaše vnučka ještě může ženskou roli přijmout, ale také nemusí. Zde je důležité, abyste to Vy nebrala jako nějakou tragédii (mluvíte o „obavách“, čemuž rozumím, ale lze to vidět i jinak). I jedinci s poruchami pohlavní identity mohou být v životě úspěšní a šťastní, i když nesplňují do puntíku představy svého okolí.
Puberta je v citovém zrání člověka snad nejcitlivější periodou, a tak by Vaše vnučka měla být nyní co nejméně traumatizována, měla by se od nejbližších dočkat spíš laskavého pochopení než příkrého odsudku, a mělo by se jí tak pomoci, aby se sama časem rozhodla, co se sebou dál udělat. Už to, zda problém formalizovat a navštívit odborníka, či nikoli, je závažná otázka, k jejímuž řešení by rozhodně neměla být násilně nucena.
