Poslanec Rath hovořil k národu. Povede to jen k další hysterii
Včera odpoledne se v Poslanecké sněmovně potvrdilo to, co bylo předem jasné: poslanci drtivou většinou odsouhlasili vydání svého kolegy MUDr. Davida Ratha k trestnímu stíhání. Také rozprava k věci byla, jak se předem očekávalo, minimální. Předpokládám, že i dr. Rathovi bylo předem jasné, jak to dopadne, je to inteligentní člověk.
Dr. Rath se ve svém padesátiminutovém vystoupení ovšem (až na jednu maličkost) vůbec neobracel ke svým poslaneckým kolegům. Využil příležitosti, kterou mu vedení sněmovny i veřejnoprávní Česká televize nabídly, a obrátil se k instanci v demokracii nejvyšší, k národu. A využil jí dokonale.
Otázka je, zda měl tuto příležitost dostat: myslím si jednoznačně, že ne.
Za prvé: dr. Rath se snažil veřejnost přesvědčit o své nevině. To je lidsky pochopitelné, ale sněmovna měla rozhodovat ne o vině nebo nevině, ale o vydání k trestnímu stíhání. Rathovo vystoupení otázku, o níž se nemělo mluvit, nastolilo.
Přitom to, že bylo jednání sněmovny otevřené, je úplně v pořádku. K otevřenému jednání ovšem nutně nenáleží přímý přenos zpravodajským kanálem veřejnoprávní televize, je to jakýsi nadstandard, o nějž byli ti poslanci, o nichž se rozhodovalo před dr. Rathem, připraveni. Dr. Rath byl proti nim zvýhodněn.
Vystoupení dr. Ratha bylo jako vždy formálně dokonalé. Byl klidný a vyrovnaný (i když vazba pro něho nepochybně znamená velký problém), nenesl známky únavy a stresu. Nemůže si to ani dovolit, jde mu o všechno.
V tomto dokonalém rámci snadno zapadnou věci, které by rozhodně neměly být přehlíženy.
Především: dr. Rath se předvedl jako oběť spiknutí zosnovaného vládou, ministrem Kubicem, státní zástupkyní Bradáčovou a policií. Nechal ve své kritice stranou soudy — jistě, před soud se teprve dostane. Není jasné, proč se rozhodnutí nezávislého soudu s možností odvolání brání. To, co mu očividně vadí, je vazba, což chápu.
Dále, dr. Rath se označuje za „malou rybu“ (čudlu, mravence). I když přehlédneme, že hejtman velmi významného kraje není zrovna malá ryba, není jasné, jak to vlastně myslí: mají si snad „orgány činné v trestním řízení“ dělat pořadník, v němž budou objekty jejich zájmu řazeny podle velikosti? Logické je, že budou brát případy tak, jak jim přicházejí pod ruku (přičemž velké a vlivné ryby by samozřejmě neměly být odsouvány do zapomnění). Pan Rath navíc vlastně neargumentuje v tuto chvíli tím, že je nevinen, jen tím, že je bezvýznamný.
Pak jsou tu dílčí, dejme tomu, nepřesnosti: udání učinil prý příslušník někdejšího Kubicova útvaru, což svědčí samo za sebe. Ten člověk už ovšem dávno od Kubice odešel, a to pro nesouhlas se svým nadřízeným, a podal na něho trestní oznámení. Navíc představa, jak ministr, jehož vztahy s policejním prezidentem jsou víc než napjaté, tím policejním prezidentem manipuluje a plete se do jeho kompetence, by byla paranoidní, kdyby nebyla vypočítavě účelová.
Pokud jde o samopal, jenž měl být nalezen u dr. Ratha, velká média nakonec shodně uvedla, že patřil dr. Kottovi. Další milióny byly nalezeny v domě, kde dr. Rath údajně bydlí a kde má ordinaci. Tvrzení, že dr. Bradáčové slíbili za to, že ho „udělá“, místo pražského vrchního nástupce, je pouhá pomluva.
Vyvstává otázka, nakolik může dr. Rath auditorium, k němuž dostal příležitost promluvit, tedy jakýsi neoficiální „soud lidu“, ovlivnit. Ve veřejnosti sílí přesvědčení, že politici (všichni bez rozdílu, přednost mají ovšem ti koaliční) patří v lepším případě do kriminálu. Dr. Rath je ovšem vlastně už politik vyřízený, nikoli nebezpečný, a tedy věrohodnější.
Tím chci říci jen jedno: dr. Rath dostal příležitost obrátit se jaksi předem a mimo pořadí o verdikt k porotě, která je svým způsobem nekompetentní a podjatá. Tento přístup k jeho případu nepovede k věcnosti, a tedy k uklidnění, ale k další hysterii a k vyostření už tak vypjaté politické situace.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
