Nenávist k ženám
Vážený pane doktore, rád čtu Vaše fundované odpovědi na otázky čtenářů Reflexu, a tak jsem se i já odhodlal Vám položit otázku, na kterou asi nebude lehké odpovědět: „Proč nenávidím ženy?“ Jsem gay středního věku, maskulinního vzezření. Prožil jsem pár dlouholetých vztahů s muži, v posledním momentálně šťastně žij i. Asi i s ohledem na to, že jsem profesně hodně úspěšný, ženy o mne vždy projevovaly zájem. Můj vztah k nim se odvíjel od naprostého nezájmu v pubertě (většinou tomu nikdo nevěří, ale já jsem nikdy se žádnou ženou nic neměl a ani na žádnou nikdy nepomyslel) až k převládající stupňující se averzi s postupem věku. Jsem klidné povahy, velmi introvertní, takže žádná agrese z mé strany nepřipadá v úvahu. Ale prostě mi lezou na nervy, čím dál víc. Vyrůstal jsem ve šťastné, harmonické rodině, nebyl jsem jedináček, a nevzpomínám si na žádnou negativní zkušenost se ženami. Tak nevím, zda jsou to skutečně jen geny. Děkuji Vám za Váš čas a námahu.
Petr, jižní Čechy
Nenávist k ženám, misogynie (řec. μίσος = nenávist, γυναίκα = = žena) prochází v různých podobách dějinami, kam až paměť sahá. Misogynii můžeme najít ve fundamentalistických formách náboženství (islám – Tálibán, křesťanství – pálení čarodějnic), ve filozofii (Otto Weininger, Friedrich Nietzsche) i v literatuře (markýz de Sade).
Jak je zřejmé, zdroje i podoby misogynie jsou velice rozličné a s vlohou pro homosexualitu mohou souviset nanejvýš okrajově. Je mnoho homosexuálů, kteří jsou ženám dobrými a pozornými přáteli a jistou podrážděnost by projevili pouze coby objekty nemístných dotěrností, což ovšem není ani tak projevem „přístupu k ženám“, jako spíše sexuální preferencí.
Ve Vašem případě je příliš mnoho neznámých na to, aby bylo možno vyslovit nějakou psychoanalytickou spekulaci, zda ve vztahu k matce u Vás v raném dětství přece jenom nedošlo k nějakému odmítnutí, a tedy traumatu, popřípadě zda Vaše averze k ženám není reakcí na to, že Vám jejich dotěrný zájem opakovaně připomíná Vaši homosexualitu, jež pro Vás – přiznejme si – musela být na cestě vrůstání do této společnosti přece jenom určitým handicapem, s nímž se bylo třeba horko těžko vyrovnávat.
Chci tím říci, že „jen na geny“ se to zřejmě svést nedá. Vsadil bych si spíš na to, jak šel život. Ostatně Váš sourozenec byla sestra? O hodně starší? Nebo jich bylo dokonce víc? Pokud jde o to, že Vám „ženy lezou na nervy“, útěchou Vám budiž, že určitě nejste sám; trpí tím i kdejaký „Stinknormal“. Na rozdíl od mnohých máte v tomto bodě tu výhodu, že nejste agresívní.
