Oslava léta

Příroda má svou zvláštní estetiku. Její tajuplnou, mlčenlivou a studenou krásu nelidsky dokonalých uměleckých živých tvarů, barev a vůně nemůžeme nikdy pochopit, tak jako nepochopíme svůj vlastní letní bolný pohled do tajuplné dálky.


Je často zlověstná (Perun a Thor) a jenom na polidštěném obraze se stává uměním. Proto tvrdí Oscar Wilde, že příroda napodobuje umění. Teprve když se nostalgicky zadíváme na svůj rodný kraj, spatříme dávno zasuté kontury svého dětství, které se nám tak hluboko vtiskly do duše v onom zářivém prozření nad vlastní úžasnou a nevěřícnou existencí.


To tehdy jsme se stali přirozenými majiteli kopců, lesů a vod, nebes i hvězd. A pokud jsme docela nezkameněli, tak se můžeme rozpomenout, že v pozadí našeho života se rozprostírá tajuplná světelná propast bytí, kdy jsme si poprvé uvědomili, že jsme naživu, propast daleko propastnější než všechny pozdější lásky a nikoli jen „kolébka má i hrob můj“, jak zní žalozpěv národního básníka.


Vzpomínka na krajinu dětství nám připomene náš první útulný domov, zatímco příroda nás nelítostně upozorňuje, že jsme všichni cizinci a to dokonce i ve vlastní zemi.


Smyslem letního přemítání by neměla být ovšem jen nostalgie po ztraceném ráji, spleen či buddhistický odvrat od života. Mělo by nám připomenout, kdo jsme, kam jdeme a jaký má náš krátký život tvořivý smysl.


Pro někoho jsou prázdniny prázdné, pro jiného jsou velkou příležitostí nabrat odstup od veškerého marného hemžení a změnit svůj pohled na svět. Jestliže dnes v literatuře, ekonomice i politice převládá pocit zmaru a beznaděje, měli bychom si uvědomit, že každé zklamání je jen pouhá iluze.


Naše důvody k vděčnosti a víra v prozřetelnost jsou silnější než naše síly. V každé krizi jsou přece ukryty počátky nových možností.