Už tě doma nechceme, spratku
Petr je mladistvý násilník a dostal se do výchovného ústavu v Pšově. Na místo, kam ostatní ústavy v ČR posílají chlapce, s nimiž si neví rady. Napadli vychovatele, šikanovali ostatní chlapce v ústavu, byli nezvladatelní…
Petr chce za každou cenu domů. A je ochotný udělat pro to maximum. Píše tedy rodičům, ať mu pomůžou, ať si ho vezmou zpět. Za pár dnů drží v ruce dopis, v němž mu z domova odpovídají, že moc rádi, už se na něj těší. Jen musí dva měsíce sekat latinu v Pšově. Petr jde s dopisem za ředitelem ústavu panem Arabadžievem a celý šťastný mu ho ukazuje. Ptá se, co má dělat, aby mohl být propuštěn na zkoušku domů. Ředitel mu určí pravidla a Petr je všechny celé dva měsíce dodržuje. Pak píše domů. Už je čas, mami.
Ale dostává další dopis. Prý ještě další měsíc. A za měsíc znovu. Petr je zmatený, zlobí se, cítí se podvedený. Ale nevzdává to. Chce domů k mámě. A tak to jde až do okamžiku, kdy přichází jeho tzv. výstup, tedy ukončení pobytu v ústavu a návrat ven, do běžného života.
Ředitel si tedy Petra zavolá, aby se domluvili, kam půjde, s čím by mu mohl ředitel pomoct, kde mu najít místo k životu, pobytu a práci. Petr nechápe, jde přece domů? Když mu ředitel řekne, že mu rodiče několikrát řekli, že ho doma nechtějí, nevěří. Utíká pro dopisy a ukazuje je řediteli. Je to patová situace, kterou ředitel Arabadžiev nezažívá poprvé.
Přesto je nešťastný z chlapcova zklamání. A ví, že to za pár minut bude horší; posadí Petra k sobě za stůl a s hlasitým odposlechem telefonuje k němu domů. Rodičům neřekne, že je Petr slyší, a říká jim, že tedy Petr u nich končí a rád by se vrátil domů. Poslední naděje, že jde o nedorozumění, v Petrových očích hasnou. Rodiče zděšeně odmítají. Toho spratka už doma nechtějí. A kdyby to pan ředitel mohl zařídit, ať se raději nevrací ani k nim do města.
Kdo by v takové chvíli nepropadl zlobě, vzteku, pocitu zrady? I dospělý by se cítil ponížený, odkopnutý, podvedený a vlastně zbytečný na světě. Tak proto jsem se snažil? Panika a agrese v Petrovi roste. Vše, k čemu se upnul, se právě vypařilo jako pára a on stojí s prázdnýma zaťatýma rukama a životem, s nímž si neví rady.
Pan Sáva Arabadžiev byl 30.6. hostem Čermákovy koupele v Reflextoru na kolonádě v Karlových Varech. Spolu se mnou a Milošem Čermákem si povídal nejen o Petrovi (jméno chlapce bylo z důvodů ochrany soukromí změněno).
Příběh Petra, malého kriminálníka, není výjimečný. Naopak. Mnozí rodiče o své problémové děti přestanou jevit zájem. A nejen ze sociálně slabých či problémových rodin. Ředitel Sáva Arabadžiev za svých pětadvacet let praxe už zažil mnohé. Takže ví, že problémových dětí přibývá třeba úměrně i s tím, jak rodiče svůj čas věnovaný dětem nahrazují penězi a dárky.
V současné době je v České republice 80 výchovných ústavů. Nestačí to. Ministerstvo školství má v plánu jich přibližně třetinu zrušit, přestože stoupá počet dětí, jež mají problémy se zákonem. Přestože současně klesá věk malých kriminálníků a násilí a šikana se už dávno nevyhýbají ani mateřským školkám. Jak říká Sáva Arabadžiev, chování dětí dokážou rodiče, učitelé či jiní dospělí ovlivnit asi z dvaceti procent. Zbytek tvoří vliv vrstevníků.
Téma nezvladatelných a nebezpečných dětí a šikany je u nás stále tabu. Společnost si s tím neví rady a tak dělá, že problém není. Stejně se ke svým agresivním potomkům staví mnozí rodiče – někteří dokonce svého agresora ještě v jeho agresivním chování podporují.
Dnešní doba je přece tvrdá. Jen tvrdé lokty uspějí, obhajují své nezletilé zločince mnohdy lékaři, politici, úspěšní podnikatelé. Tedy lidé, kteří sami mohou být považováni za úspěšné.
Za posledních deset let se podle pozorování pana Arabadžieva změnil poměr problémových dětí z 80 ku 20, kdy 80 % tvořily děti ze sociálně slabých rodin, na 50 ku 50. Realita a čísla hovoří jasně: s nezvladatelnými malými násilníky a agresory se budeme setkávat čím dál častěji. A střety budou ostřejší a tvrdší. Tomu se říká mít nadějné vyhlídky.
