Když odněkud není úniku, rodí se skvělé nápady
Když se o filmový festival kategorie A ucházela Praha i Karlovy Vary, proběhl nakonec v Praze v Pakulu jeden ročník Golema, a ten ukázal minimálně jeden aspekt, který alespoň mezi žurnalisty jasně zvýhodňoval lázně v západních Čechách.
V Karlových Varech totiž festivalu neutečete. Festival vás pohltí a nepustí. Máte to daleko domů, a tak nemusíte po projekci nebo po tiskovce skočit manželce vyprat, manželovi uvařit oběd, jít si odpočinout. Ať chcete nebo nechcete, jste v tom až po uši, vhozeni „do té vody, do té černé vody“.
Všechny potkáte, mluvíte s nimi, rodí se nápady a spojení, na které jindy není čas a prostor. Já jsem třeba v úterý večer potkal zpěváka Mersího z Děda Mládek Illegal Bandu zrovna cestou na koncert karlovarské rockové skupiny St. Age, kde zpívá skvělá Lucie Věříšová.
Protože jsme si s Mersím chtěli už dlouho popovídat a nebyl čas si sednout, tady nikdy není čas si sednout, šel se mnou. Koncert byl v plném proudu, hrálo jim to dobře a Mersímu se zjančily nejdřív nohy a potom celé tělo a, neboť je to šílenec a zpěvák, chtěl se přidat. A nejenom to; přidal se. Dal si s kapelou dvě pecky a bylo to skvělé.
Není moc jiných míst, kde by to bylo možné.
Podobně – náhodou – mohl vzniknout i český Polski film, který měl premiéru ve středu. Film o kterém se tu hodně mluvilo, ale nikdo z nezasvěcených ho neviděl, měl dvě narvané novinářské projekce a počítám, že vzbudí docela zajímavé reakce už třeba kvůli tomu, jak si zahrává s žánry, respektive jak je nerespektuje.
Fiktivní vyprávění o reálných hercích (Liška, Matonoha, Polášek a Daniel), kteří natáčejí film, má skvělé scény, výborně načasované fórky (jsem zvědav jestli budou fungovat i mimo dost speciální festivalové publikum) a chvílemi velmi autentickou atmosféru. Ti kluci sami sebe dokážou zahrát fantasticky a svým přirozeným herectvím uhrají někdy úplně banální situace tak, že jsou neodolatelné.
Problém pro mě nastal někdy ve druhé třetině (skoro dvouhodinového filmu), kde do té doby celkem vtipné pohrávání si s identitou dostává poněkud existenciální rozměr a filmu trochu padá řemen. Konec je potom poněkud ztracený v mlze, jako by ne a ne přijít správný nápad, jak s tím vším skončit.
No, já už jsem doma, ale kdo jste ve Varech, pořádně si to užijte.
O festivalových dobrodružstvích Marka Douši si můžete přečíst i na webu Výběžek.eu.
