Rozklad státu v přímém přenosu. Společenským ideálem se stává stát bez politiků
Trochu to připomínalo jihoamerické reálie. Petr Lessy, nejvyšší uniformovaný policista v zemi, vystoupil na parlamentní půdě a obvinil ministra, že na něj telefonicky vykonával nátlak. Vzápětí přes své kolegy začal shánět podporu policejních odborářů, aby se na čtyřicetitisícový ozbrojený sbor obrátil s dramatickým prohlášením ve stylu diktátora Huga Cháveze. Co udělá za týden? Vyzve je, aby si vzali ostré a šli demonstrativně do ulic? Anebo rovnou zatkne některé ústavní činitele?
V normálním demokratickém státě, jenž je citlivý na podobná veřejná vystoupení představitelů ozbrojených sil, by Lessy byl druhý den odvolán nebo diskrétně poslán na velvyslanectví na Nový Zéland. V našem prostředí se ovšem stává hrdinou, který „statečně“ odolává Kalouskovým slovním sprosťárnám. Ani suspendování by však v českém prostředí nic neřešilo, protože by se odvolal Nejvyšší správní soud ho rychle vrátí zpět do funkce. Co se to tu děje?
Už několik měsíců probíhá tiché povstání státních institucí proti státu. Je to příznak rozkladu státu v přímém přenosu.
SILNÝ TREND
V těchto týdnech jsme svědky projevů mnohaletého trendu. Umožnila jej diskreditace a oslabení politiky, čehož využívají představitelé různých konkurenčních institucí (ústavní soudci, soudci správního soudu) nebo složek těsněji spojených se státem (státní zástupci, tajné služby, policisté) a říkají si o více moci.
Podstata je stejná: připraví si zákon, který posiluje jejich pravomoci a „odstátňuje“ státní moc. Následně iniciátoři povstání jako kost hodí médiím hesla o nezávislosti a boji proti korupci, čímž si z nich automaticky udělají spojence proti neoblíbeným politikům.
Poté dobrovolně přijímají status mediálních hvězd, jež se pasou na chybách systému, ale ve skutečnosti dělají paralelní politiku, přestože to verbálně popírají. Postupně dochází k rozpadu demokratické politické soutěže, protože stále více moci přebírají nevolené skupiny bez demokratického mandátu a demokratické kontroly.
Můžeme mít proti politikům jakékoli výhrady, ale na rozdíl od všech ostatních složek státu se jich můžeme v demokratických volbách zbavit. Navíc jsou pod neustálou kontrolou politické opozice, médií a zájmových skupin. Pokud nakonec rozhodující moc získají nevolené složky státu bez kontroly veřejnosti, končí politika jako taková. K tomu má Česká republika hodně našlápnuto. Proč politici oslabují státní moc, která jim byla ve volbách svěřena?
TŘETÍ GARNITURA
Česká politika se nachází v jistém generačním zlomu. Do vrcholných funkcí se dostala třetí garnitura polistopadové generace, jež pro věčné taktizování nevidí a nehájí strategické zájmy země. Je poučné sledovat, jak i talentovaní politici typu ministra Kalouska nebo opozičního poslance Tejce jsou pro záblesk mediální slávy nebo slabodechý útok na konkurenta schopni destruovat politický systém, na němž stojí.
Pro třetí garnituru polistopadové politiky je typické, že do rozhodování vtáhla vrstvy, jimž se nepřesně říká kmotrové, což politiku delegitimuje v očích veřejnosti. Všude ve světě fungují mezi světem byznysu a politiky lidé, kteří zprostředkovávají zájmy a informace. Jejich vliv však má končit u lobbování za ten či onen paragraf zákona. Okolnost, že mnozí z nich vstoupili do politických stran nebo přímo řídí politiky, je nepřijatelná.
Je však povolán politiky léčit právě Petr Lessy s véčkařským kmotrem Morozem v pozadí? Ano, protože je mediální hrdina. Jak toho jde dosáhnout? Stačí svůj projev uvodit slovem nezávislost a zakončit zvoláním o boji proti korupci a projde vám i vražda vlastní babičky.
JÁ A MOJE RODINA
K oslabení politiky došlo také proto, že se vytratil její obsah. Sedmdesát procent zákonů se nepíše na českých ministerstvech, ale jen se „implementují“ podle směrnic EU.
České politice to vzalo polemické soupeření známé z devadesátých let. Politici se spíš zaměřují na správu zbytkové moci a z jejich zřetele se úplně vytratil horizont vývoje společnosti. Ruku v ruce s tím jde návrat mentality nižších vrstev ve stylu „já a moje rodina“. Jinak řečeno, z výše provize se stalo kritérium politické úspěšnosti.
Ale opět: v demokratické politice spolehlivě v každé chvíli funguje osmý div světa v podobě demokratických voleb. Oslabený politický systém nesmí být záminkou k „odstátňování“ státních institucí a přesunu moci směrem k nevoleným a nekontrolovatelným skupinám. Kdy vlastně začala vzpoura „státu proti státu“?
STÁT BEZ POLITIKŮ
Klíčovým momentem, který změnil vnímání politiky, bylo rozhodnutí Ústavního soudu zrušit předčasné volby, jež měly proběhnout v říjnu 2009.
Politici z vládního i opozičního tábora tehdy dospěli k pozoruhodné shodě, že s nejasnou většinou v Poslanecké sněmovně se nedá vládnout, a proto voliči musí znovu rozhodnout, kdo má stát v čele země. Bouřlivě se emancipující Ústavní soud v čele s Pavlem Rychetským však odmítl způsob vyhlášení mimořádných voleb, přestože sám Rychetský tento ústavní postup ještě jako senátor v roce 1998 vášnivě obhajoval.
Zrušení a odložení voleb o rok mělo dva fatální důsledky. V první řadě se za tu dobu proměnila politická scéna, vyjely nahoru zcela jiné strany, takže o rok později se už šlo k volebním urnám za úplně jiné společenské situace. Ústavní soud na sebe vzal roli toho, který modeluje politickou scénu podle svých preferencí. Jestli tehdy nebyla narušena svobodná soutěž politických sil, pak už nikdy.
JAKÁ NEMÁ BÝT
Poučná je studie Petra Fialy, toho času ministra školství, zveřejněná v jeho knize Politika, jaká nemá být. Profesor Fiala podrobil rozsudek Ústavního soudu tvrdé kritice.
Vycházel z toho, že v demokracii je primární vůle lidu vyjádřená ve volbách, a pokud se drtivá většina politické scény rozhodne zeptat se znovu na názor voličů, nejsou formální nedostatky na této cestě tak podstatné.
O důvod víc, že Ústavní soud je – podle Fialy – v celkovém systému veřejné moci sekundární institucí, na rozdíl od primárních, jež jsou odvozeny přímo z vůle lidu. Jenže v té době už Ústavní soud podlehl vlastní představě, že je napravovatelem politiky. Všem svým nástupcům ukázal, že to jde. A když ne přes soudní a správní rozhodnutí, lze to ještě podpořit přes média.
Následně se soudci, státní zástupci, policisté, šéfové tajných služeb a mnoha polostátních organizací a firem snažili ochočit a „pást“ politiky, z nichž se stali nosiči jejich zájmů. Převrstvování moci začalo.
Druhým negativním efektem zásahu Ústavního soudu bylo, že pokračoval politický pat a s ním i úřednická vláda Jana Fischera. Po roce a půl bez politiků v čele státu se rozšířila pověra, že demokracie nemusí jít ruku v ruce s volbami a v čele státu stačí někým dosazení úředníci. Vznikl nevyslovený, ale všemi přijímaný koncept státu bez politiků.
OTÁZKA OTÁZEK
Otázkou otázek je, zda rozklad státu spojený s přebíráním moci složkami typu policie, státní zastupitelství a tajné služby je ještě samovolný, nebo už řízený proces. Nejspíš jsou v tom přítomny oba momenty. Jaké jsou typické projevy?
Státní zástupci si například napíšou zákon a tlakem zvnějšku ho prosazují na veřejnosti i v Parlamentu. Policisté v čele s Petrem Lessym a Tomášem Martincem zase odmítají vznik Národního kriminálního úřadu a v médiích proti tomu otevřeně vystupují. O něco diskrétněji lobbují za svoje zájmy příslušníci tajných služeb, šéfové státních úřadů a institucí atd.
Média je okamžitě zobrazují jako bojovníky za nezávislost, přičemž se spíše jedná o skryté odstátňování státu, které má všechny rysy jeho rozkladu. Pocitovým cílem je pak koncept státu bez politiků. Dodejme jen, že stát bez politiků je rovněž státem bez demokracie.
