Do hajzlu dějin s českou smířlivostí!
V neděli ČT vysílala dokument o režisérovi Martinu Fričovi, autorovi prvorepublikových barrandovských limonád, ale i za komunismu točených detektivek ve stylu angloamerického film noir. Otočil jsem se tedy na gauči, zapnul televizi…
Měl jsem to tušit. „Dokument“ točil - či přesněji splácal dohromady - fantom z Kavčích hor Zdeněk Zelenka, takže vlastně nešlo o dokument, ale laciné ospravedlnění veřejnoprávního honoráře - v ČT stále snadnější disciplína. Na padesát minut nám tak ČT pustila sestřih nekomentovaných ukázek z Fričových filmů, plus vznešené plky obvyklých podezřelých: Jiřiny Bohdalové, Jiřího Menzela…. Zbytek znáte.
A začalo peklo. Frič, jednoznačně talentovaný filmař, byl méně jednoznačným člověkem; točil za první republiky, točil pro Němce za protektorátu a točil pro komunisty po Únoru 1948 – svého druhu Otakar Vávra. V umění se tomu říká dramatický oblouk, tuším. Někde mezitím Frič uměl natočit i dobré filmy.
Čekal jsem proto od dokumentu něco jako studii malého lidského osudu zasazeného do velké nepřízně dějin, jak by řekli literáti: narodíte se v monarchii, dětství vám utne světová válka, dospějete do svobody, na vrcholu vás stihne zločinný nacismus, po něm ještě zločinnější komunismus. Existuje pro dokument jednoho lidského osudu větší dramatický oblouk? Snad jen dramatický oblouk Stanislava Grosse….
Místo toho jsem od ČT dostal obludnou nálož typicky české omlouvavosti horších lidských vlastností. Zvlášť Bohdalová, jíž samozřejmě nikdo nepodezírá z přílišné přemýšlivosti, řekla přímo fantastickou myšlenku: Frič nebyl špatný charakter, prostě jen byla zlá doba.
Sakra! Co jiného než naše jednotlivé charaktery tvoří zlou či jinou dobu? Bez nich žádná doba není, jen měření času. Představte si třeba, kdyby Klement Gottwald (a jeho banda vrahů a zlodějů) nebyl dement, alkoholik a syfilitik, ale demokrat. Nebo jen Jiří Paroubek, řekněme. Menzel by dodnes nemusel zápolit s traumatem podpisu anticharty tím, že sraby udělá z ostatních.
Nechtěl jsem od dokumentu rozuzlení, že Frič byl špatný charakter, vůbec ne. Jen jsem čekal střízlivý vhled do osudu člověka, jehož osud dodnes obecně spoluutváří diskusi o našem národním charakteru, včetně kolaborace za protektorátu či komunismu, v čemž coby národ nejsme vůbec sami.
A znovu jsem dostal Bohdalovou s Menzelem!
U nich to ještě chápu: relativizací toho horšího u jiných relativizují to horší u sebe. Stejná falešná smířlivost se ale táhne i oblíbenými filmy Jana Hřebejka, jenž nic relativizovat nemusí a klidně může říct: doba je hnusná, protože jsme hnusní my, ne naopak.
Vlastně nevím, kde se to v nás pořád bere: snad to má něco společného s idiotským reklamním sloganem „hezky česky“, zpravidla eufemismem pro to suverénně nejhorší, ať už z hudby či potravin. Myslíme si naivně, že se věčným omlouváním toho horšího v nás staneme lepší? Podívejte na Davida Ratha: tak dlouho nám v Lidovém domě říkali, že se za jeho tikem v levém oku skrývají i lepší věci, až nakonec brečí ve vazbě.
Nedávno jsem četl ve Financial Times komentář. Britové nikdy nepodlehli žádné moderní diktatuře, ať už nacistické či komunistické. Snad proto si klidně přiznají, že by pod Hitlerem zřejmě kolaborovali úplně stejně jako všichni ostatní. Ne však kvůli zlé době, ale kvůli sobě.
