Cizozemci nám chtějí uzmout kulturní statek!
Nejprve o co jde: kulturní statek v ohrožení je Lobkovický palác na Malé straně, sídlo Velvyslanectví SRN. SRN ho má pronajatý od roku 1974, kdy navázala diplomatické styky s „ČSSR“. Nyní by ho ráda od České republiky odkoupila.
Česká vláda není proti, chce jako náhradu získat pozemky v centru Berlína, aby mohla nahradit současnou budovu velvyslanectví ČR. Ta byla kdysi zbudována coby velvyslanectví „ČSSR“ v „NDR“.
Připomíná kosmickou loď z planety, kde už zvítězil komunismus, která shodou okolností přistála uprostřed rozděleného města. Uvízl jsem v ní kdysi spolu s tehdejším českým velvyslancem ve výtahu ve sklepě. Byl to hrůzyplný zážitek.
Lobkovickému paláci nyní hrozí nebezpečí. Upozorňuje na ně osoba povolaná, totiž Jiří Lobkowicz, potomek někdejších majitelů. „Jedna z nejzářivějších architektonických památek“ jak říká, má být vydána do vlastnictví cizímu státu, a to „ze zjevných ekonomických pohnutek“.
Zdá se, že ekonomické pohnutky jsou v této věci přitěžující okolnost. Nemohu se zdržet poznámky, že takový nadhled nad hmotařskými zájmy je sice obdivuhodný, ale poněkud ho ulehčuje, když člověku patří např. mělnický zámek s přilehlými pozemky.
Za druhé, SRN nechce palác odkoupit jen z hmotařských zájmů, ale také a především proto, že se k němu váže významná událost novodobých německých dějin, totiž hromadný exodus obyvatel Dederonie za svobodou, který odstartoval zhroucení toho ohavného státního útvaru.
Taky česká vláda se jistě nechce na prodeji pouze napakovat, ale ráda by vyšla svému západnímu sousedovi vstříc, což je zrovna v téhle věci mj. slušné i politicky prozíravé.
Navíc se nemohu zbavit dojmu, že podle pana Lobkowicze nejde jen o pouhý cizí stát, ale o zvlášť zavrženíhodnou formu cizího státu, což je jemně naznačeno souslovím „cizozemské společenství“. A konečně: „kulturní statky našeho národa, tvořící jeho dědictví, je nutno šetřit a střežit před rozprodáváním či směňováním do ciziny“.
V této souvislosti mi to nedá a musím upozornit, jednak že SRN nehodlá palác rozebrat a přestěhovat do Berlína, a jednak že kulturní statek se stal naším dědictvím tím, že ho ČSR kdysi koupila od předka pana Lobkowicze.
Předek pana Lobkowicze ho prodal prý proto, aby se nedostal do vlastnictví nepovolaných soukromníků či cizích států. Společenství „nepovolaných“, fyzických a právnických osob, je dnes u nás poměrně dobře definováno: patří sem především církve, zejména ta katolická, z jejíchž spárů se nám podařilo vyrvat mj. Svatovítskou katedrálu.
Hrozilo totiž, že bude o něco méně národním pokladem a o něco více kostelem. Dále je to šlechta, ovšem s výjimkami roduvěrných vlastenců, jako je pan Lobkowicz. A konečně Němci a Německo.
Podle pana Lobkowicze prodal prý jeho předek palác československému státu se ztrátou. Chce tím nepochybně zdůraznit, že jeho pohnutky byly čistě vlastenecké. Já si jen dovolím upozornit, že prodal, a proto jeho potomci mají od té doby stejné právo se k věci vyjadřovat jako já. A že mi ten typ vlastenectví, který nyní předvádí pan Lobkowicz, připadá ve všem všudy překonaný.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
