Chvála Anen

Anen je tolik, že je nejsem s to anni spočítat.

Tak třeba Anenský stud. Každá stydlivá Anna ví, o čem je řeč. Červená-li se panna, u Anny mě to maně taky napadne, a to nejsem lingvistický annarchista.

Studu Anny se nelze divit, protože přijde-li panna pohlavním styčením (podle vzoru vztyk – vztyčení; tedy nikoli skrze cokoli zdánlivě příbuzného s tyčí) o své panenské „n“ a stane se paní, Anna se ztrátou prvního či druhého „n“ stává pouze zastaralým osobním zájménem. Osud annektovaných Anen je vedle panen při ztrátě anenství nezáviděníhodný.

Skloňujíce Anny plurálně se zejména v genitivu můžeme Anen dotknouti, pokud nezdůrazníme, že genitiv nemá nic společného s genitálem, že je pouhým substantivem mezi nominativem a dativem, a k annálnímu sexu má stejně daleko jako annanas k annýzu.

Dost již bylo annachronismů, blíží se jednak žně (Anni zrno nazmar!), jednak olympiáda v Annglii, a schválně, jakou roli letos sehrají annabolika a s kolika fyziognomickými annomáliemi se tam setkáme? Jistě, sem tam nějaká annorektická běžkyně ... ale je-li olympijská annamnéza založena na annonymní neinformovanosti, je nasnadě, že sportovní výkony musí nutně ustoupit důsledné annalýze, bez ohledu na to, že tato se stane terčem annekdot a annimálních žertů.

Nikdy by mě nenapadlo – a koho z vás? –, že pouhá gratulace Annám se změní v takovou annabazi a že čtenář – an si nutně připadá jako v annoptiku či pod vlivem annestetika, neřkuli annalgetika ordinovaného annalfabetem mého jména –, třeba z Anenských Břežan může mít pocit, že jej škrtí veliká annakonda annebo jej honí pannda.

Zbytečně zde hledáte nějaký annagram, annotaci, annebo dokonce annodu.

Mějme Anny za annděly, přejme jim den jak malovanný, a komu dnes nevyšlo onno přísloví, že „svatá Anna, chladná ránna“, ať kvůli tomu nedělá ranndál. Aspoň teda u nás v panneláku ne.