Politická ekonomie na Olympu
Humanitní obory bývají plny bludů a absurdit, protože jediný způsob, jak zjistit pravdu, je logika, analogie a zdravý selský rozum. Od vymření selského stavu jsou tyto obory v naprosté krizi a zbývají jen novináři a komentátoři, aby nám o realitě lidského světa řekli něco rozumného.
Ekonomie je na tom proti takové sociální psychologii nebo antropologii podstatně lépe, má totiž k dispozici statistiku empirických dat a dějiny ekonomického vývoje, a přesto se často mýlí, protože lidé rádi schválně tvrdí očividné nesmysly nebo takovým nesmyslům chtějí věřit.
Obzvlášť se to týká politiků, ti mají svou vlastní stranickou ekonomii, a když se ohánějí ekonomickými argumenty, jde jim většinou o něco úplně jiného. Na velkých projektech se však vždycky shodnou.
I když bylo kolem londýnské olympiády dost legrace, většina Angličanů má na hry pifku. Země je v recesi, nezaměstnanost nejvyšší od roku 1995 (9%), silniční zácpy děsivé, takže mnozí zůstali doma, většina Angličanů sportu neholduje, a ještě k tomu prší.
Vláda všude škrtá, ale astronomické náklady na tuhle světovou zábavu vysvětluje jako dobrou investici, ostatně jako všichni hostitelé olympiád v historii, a tvrdí, že se na nich vydělá 13 miliard liber, přestože se plánované náklady zhruba ze dvou miliard vyšplhaly na devět.
Všechny olympiády odjakživa stály podstatně víc, než se oficiálně tvrdilo/plánovalo, průměrně o 179 % (The Economist), takže ta londýnská po té řecké a čínské stála relativně nejvíc. Na turistech se moc nevydělá (vstupné vyneslo jen asi pět procent nákladů, hotely se nenaplnily, protože se mnoho lidí naopak přetížené megacity vyhnulo.
Miliardy z vysílání pohltí světová olympická byrokracie. Zůstává jen luxusní park, jakýsi velodrom a naděje, že se někdo z těch diváků při sledování skokanů, běžců a plavců pohne. Třicet procent Angličanů neví, co to pohyb je, a 18 % nehne kostrou, protože jsou obaleni tukem.
Megaprojekty holt levné být nemůžou. Francouzsko-anglický concorde stál miliardy, aby milionářům umožnil o dvě hodiny dříve doletět do New Yorku, a podmořský tunel zbankrotoval dvakrát a nevydělá ani na běžný provoz, dálnice ve Skotsku zejí prázdnotou a regionální letiště prodělávají.
Všechny vlaky světa (nejen ty super) i podzemní dráhy jsou odjakživa těžce ztrátové. Mám možná neoprávněné podezření, že nám i sobě za naše peníze chtějí politici dělat radost. Je to od nich hezké. Proč nám to ale místo ekonomické vypočítavosti neřeknou?
