„Zlatý důl“ zvaný protektorát aneb Proč nejsme dnes všichni multimilionáři?

Prosil bych čtenáře, aby na okamžik zapomněl na vše, co se učil v hodinách dějepisu a občanské výchovy ve škole. To teď potřebovat nebude, neboť bychom se s těmito náhledy ideologicky upravených politicko-historických bludů nikam nedostali. Nežádám od vás žádný souhlas. Jedná se mi jenom o to, abyste se dozvěděli to, co z učebnic nevyčtete, a udělali si sami úsudek. Zdali bude shodný s mým, nebo nikoli, na tom vůbec nezáleží.

Pod pojmem Protektorát Čechy a Morava rozumíme období od 15. 3. 1939 do 9. 5. 1945. Z hlediska Benešovy exilové vlády se jednalo o protiprávní okupaci II. československé republiky, ale západní velmoci, jako Francie, Velká Británie, a dokonce i USA to tak úplně zásadně neviděly. Tak například se můžeme v čítankovém znění dočíst: „Jedenadvacátého července 1940 uznala s jistými výhradami Velká Británie exilovou vládu …“ Nikde se však nedočtete, jaké to byly ony „jisté výhrady“. Takže, je nutný pohled do britských tajný archívů (Public Record Office London, ale rovněž SOE v rámci Foreign Office).

Nyní něco, co říká po vzniku protektorátu o britsko-československých vztazích Bruce Lockhart: „Řečeno striktně spravedlivě, byl postoj britské vlády a ministerstva zahraničí spíš opatrný než zamítavý … Bylo koneckonců odpovědností prosazovat britské zájmy, a ne zájmy cizích zemí …“ Jinými slovy: Britové uznali exilovou vládu jen jako jakýsi spolek emigrantů, pokud ten bude vyhovovat zájmům Spojeného království. Současně „ČSR“ nadále neexistovala a byl zde pouze Protektorát Čechy a Morava se svou vlastní vládou. Pro Londýn bylo ad hoc nejrozumnější vyčkávat!

Z německého hlediska byl protektorát autonomní součástí Velkoněmecké říše. Měl svoji vládu a prezidenta. Současně disponoval vlastní armádou a policií. Češi měli dvojí občanství – protektorátní (občanský průkaz) a německé (Kennkarte). Přičemž „Kennkarte“ byla německým občanstvím „říšského příslušníka žijícího mimo tradiční území Německa“. K tomu Reinhard Heydrich: „Čech je česky mluvící Němec. Češi mají větší rasovou čistotu než sudetští Němci …“ Jak již tehdy často, i zde  se sicejedná o výrok nacistické demagogie, ale budiž.

Pozdější poválečné tvrzení, že jedna „třetina Čechů měla být likvidována, jedna třetina odtransportována za Ural a jedna třetina poněmčena“, zdá se, nemá historické opodstatnění, neboť „Kennkartu“ vlastnilo 97 % Čechů (ve smyslu nacistické ideologie, tedy „českých Němců“), vyjma občany židovského původu. Tito lidé za „české Němce“ považováni nebyli.

Dne 16. 12. 1941 exilový prezident Beneš prohlásil, že „ČSR“ se nachází (coby součást britských ozbrojených sil) ve válce s Německem a Maďarskem – ne však s Protektorátem Čechy a Morava.

Po celou dobu druhé světové války ani prezident Emil Hácha, ani žádná z protektorátních vlád nikomu válku nevyhlásili. Kdyby Edvard Beneš a londýnský exil prohlásili Protektorát Čechy a Morava za legitimní pokračování tzv. II. republiky do té doby, než se navrátí londýnský exil do Prahy, odehrávaly by se dějiny úplně jinak. Nemohla by vstoupit na území tohoto státu ani americká, ani Rudá armáda, neboť jim Protektorát Čechy a Morava žádnou válku nevypověděl.

Německé ozbrojené síly na území Čech a Moravy by se mohly v květnu 1945 vzdát do zajetí českému vládnímu vojsku pod velením brigádního generála Jaroslava Emingera. Pražské povstání by bylo zbytečné. Žádné krveprolití by se nekonalo, ztráty by byly naprosto nulové. Došlo by k tzv. sametovému ukončení druhé světové války.

Po 9. květnu 1945 by prezident Hácha slavnostně předal svůj úřad Edvardu Benešovi. Protektorátní vláda Richarda Bienerta by abdikovala ve prospěch londýnského exilu v čele s Janem Šrámkem (ČSL). Lidovci by zůstali u moci až do příštích voleb. Navrátilci ze SSSR toho typu jako Gottwald, Slánský, generál Svoboda, včetně dalších funkcionářů KSČ, by se stali bezcennými pěšáky na politické šachovnici poválečného světa. Komunismus by se nové ČSR velkým obloukem vyhnul. Neměl by zde žádnou živnou půdu pro svoji budoucnost. Otázka by pouze byla: Co se Slovenskem? Slovenský stát na rozdíl od protektorátu vyhlásil válku Sovětskému svazu, Británii a USA a na jeho území se nacházela Rudá armáda. Ať se Slovenskem, anebo bez něj, patrně bychom se stali státem neutrálním. Připojení k západní alianci pod vedením USA bych však rovněž nevylučoval. V obou případech bychom měli zcela jistě nárok na Marshallův plán.

Odsun sudetských Němců by se nekonal – nebyl by důvod, tzv. Benešovy dekrety by neexistovaly. Vynikající odborná pracovní síla Sudeťáků s odvodem 64 % daní (předválečná statistika ČSR) do státní kasy poválečné republiky by znamenaly obrovský finanční kapitál. Federalizace území by se patrně stala podmínkou. Vznikly by Česká republika, Slovenská republika a Sudetoněmecká republika.

Nejdůležitějším příjmem by však byly reparace ze strany SRN. Jak již řečeno, v letech 1938–1945 jsme byli autonomní součástí Německa. Češi byli „Němci“ (Kennkarte) a teoreticky by měli všichni nárok na občanství SRN. Opravdu! Čeští emigranti po srpnu 1968, kteří předložili v SRN nebo v Západním Berlíně protektorátní „Kennkartu“, okamžitě obdrželi i se svými rodinnými příslušníky německé státní občanství, neboť podali důkaz, že v minulosti již „Němci“ byli. Co by to znamenalo pro poválečnou republiku?

Pakliže by Protektorát Čechy a Morava byl de facto i de iure v době války Benešem, a tím i Spojenci uznán jako přechodný státní útvar, musela by po válce SRN každému českému „Němci“ vyplácet za léta 1938–1945 starobní důchod a federativní stát by měl nárok na ušlý zisk (reparace) rovněž za období 1938–1945, kdy pracovali čeští „Němci“ a sudetští Němci (bývalí příslušníci ČSR, a tím i nynější státní příslušníci nově vzniklé federace) ve prospěch vítězství Velkoněmecké říše.

Nechal jsem celkovou sumu propočítat mým kamarádem z berlínské IBM, bývalým důstojníkem CIA, krycím jménem „Cato“, v době, kdy jsem ještě sloužil v britské armádě – British Intelligence Corps, Západní Berlín 1981–1989. Jako základ jsme nasadili objekty: Škodovka, Brněnská zbrojovka, Poldovka, Vítkovické železárny, textilní a sklářský průmysl Sudet i odvody zemědělských produktů a masa na frontu. „Cato“ se již v roce 1985 včetně úroků z úroků dopracoval k částce mezi 15 až 20 bilióny korun. Stačilo by to hravě na to, aby dnes mohl být každý Čech multimilionářem.

Chtěl bych čtenáře pouze upozornit na to, že tohle je pouze jeden příklad z mnoha, jak blbost, nenávist, primitivní vlastenectví a krátkozrakost, nebo dokonce zaslepenost nejen našich vládních úředníků mohou snadno připravit celý národ o doslova ničím nenahraditelná pohádková bohatství.