Nebylo důležité vyhrát, ale spřátelit se!
Pozítří skončí olympiáda a mám tak nejvyšší čas unavit čtenáře svými pocity.
Dlouhá léta mi sledování olympiád a jiných podujatí nic neříkalo, z Pekingu jsem neviděl ani minutu. Ale co jsem v padesáti začal běhat, sem tam z blbé detektivky rád přepnu na lepší atletiku, je-li (já, s žíněnkou kolem břicha a neatletickou postavou, pokud ovšem silueta vřetene není ideálem atletiky!), nebo na basket či cyklistiku, na tu i jen pro záběry z vrtulníku třeba na francouzské scenérie při Tour, takže často i jen z ryze estetických pohnutek.
A teď při olympiádě jsem byl dobrovolně pohlcován třeba chlapským diskařským finále (diskařky jsou bohužel taky takové chlapy, na ty koukat mně přijde úchylné, stejně jako třeba na vzpěračky) – s tím elegantním Íráncem Ehsanem Hadadim pyšným na své svaly či s vítězným rituálem Roberta Hartinga.
A nebo strhujícím finále ženských překážek na sto metrů s euforií Sally Pearson (do níž jsem se v tu ránu zamiloval – narozdíl ode mne si umí lehce poradit s překážkami, které jí život staví do cesty –, ale uhnat ji by byl běh na hodně dlouhou trať, na hodně oválů… mimochodem, tuhle slabost mi potvrdila běžecká kamarádka s tím, že ani u ní není teď dne, aby se nezamilovala, že už má takový svůj kocouří tým napříč všemi disciplínami), komunikací Erika Kynarda s laťkou, kterou zrovna shodil, či rybí rychlostí Micheala Phelpse… to jsou příběhy mnohem napínavější než nejlepší díly s opistolovanými Všeználky.
Závody samotné jsou logickým vyvrcholením, mě ale fascinovaly ceremonie před jednotlivými běhy, jednak proto, že ti lidé, kteří se chystali zvítězit, byli veselí a šťastní a jistí si svou silou, a pak i proto, že třeba ženy na startu vypadaly jako ženy, se všemi svými culíky, šperky, drdoly a úsměvy, a maně jsem si vzpomněl na zapšklé socialistické mužatky olympiád za bolševika, strachem z neúspěchu vycepované a nadopované svalnatkyně bez náznaku sexappealu.
A pokaždé jsem naměkko při vyhlašování vítězů. A jak vidím slzy v očích těch, jimž zrovna hrají hymnu, bulím s nimi, slzím u jejich hymen nad jejich štěstím a mráz mi běhá po zádech (ale mě rozbulet není nic těžkého, není filmu, kde by se mi tam, kde s tím především ty americké potvory mezi scénáristy počítají, nezapotily oči a nerozklepala se mi brada). Jenže u sportovních vítězství tomu rozumím; když jsem kdysi doběhl svůj první půlmaratón, taky mě to sebralo a za cílem jsem se rozbrečel dojetím, jak jsem dobrej.
Nu a jako grafika mě dík olympiádě začala bavit fialová barva, a rovněž na moderní logo Wolffa Olinse jsem si rychle zvykl (inu, mám za sebou post reflexáckého grafika s Alešem Najbrtem jaké šéfem), stejně tak na skvělou typografii a celou corporate. A s tou fialovou nejalovostí autentické vůle ducha i těla skončí v neděli něco, o čem snil již baron Pierre de Coubertin: že není důležité vyhrát, ale spřátelit se (Il n'est pas important de gagner, mais faire des amis!), třeba jen s fialovou barvou, a nebo jen s vlastními slzami štěstí.
