Olympiádu sice vynalezl Francouz, ale nejlíp ji umí Britové
Olympijské hnutí by sice pravděpodobně nikdy nebylo bývalo obnoveno, nebýt francouzského barona Pierra de Coubertina, ale nejlíp umí udělat hry poddaní Jejího Veličenstva královny Alžběty II: předvedli to už potřetí a Londýn se tak stal prvním městem, na nějž se tolikrát dostalo.
To byly dva týdny! Londýn ukázal, jak se má dělat olympiáda. Peking byl smutný omyl, hlavně ukazoval čínské svaly (v zemi, kde se krutě porušují lidská práva, by se takové události neměly konat) a hry se podobaly spíše propagandistické akci.
Kdežto u Temže se naplno oslavoval sport a všechno, co k němu patří. Fascinující zahajovací i závěrečné ceremoniály. Stadiony plné lidí milujících sport a fandících bez rozdílu dresu komukoliv, kdo se postavil na start. Ostatně, termín fair-play je anglického původu a Britové jej mají hluboko v srdci, aniž by si ho příliš museli osvojovat, protože se s ním rodí. Umí rozdávat i přijímat rány, dokážou vítězit (nejedná-li se zrovna o fotbal), ale nehroutí se, když prohrají: počkají si na příští šanci.
Londýn vypadal skvěle, ještě líp než obvykle. Do prostorného města se povedlo začlenit spoustu krásných sportovišť, dílem stálých, dílem dočasných. Působilo to přirozeně, nevznikly žádné megalomanské stavby, které pak roky straší prázdnotou. Jediné, co se vymklo kontrole, byli příšerní jednoocí maskoti, blízcí příbuzní neblaze proslulých Teletubbies; ale to je prkotina.
Zásadní však bylo, že se o nic nepokusili teroristi! Tajné služby odvedly perfektní práci. Dokonce i obligátní exhibicionisti a různí magoři, kteří neodolají pokušení ukázat svoje bimbasy v přímém přenosu, si tentokrát dali pauzu. Jenom jeden hodil flašku od piva na dráhu před startem sprintu na sto metrů – a hned mu nasadila kravatu holandská judistka, nositelka bronzové medaile. Bylo to symbolické. Sportovci prostě sami nastolili pořádek a mír svými výkony, což by se mělo stávat co nejčastěji.
Pochopitelně je smutné, že během olympiády na celém světě nenastal klid zbraní a v Sýrii nebo Afghánistánu se i nadále vraždilo. Tak daleko ještě nejsme – ale kdoví, třeba jednou budeme dál, než si teď jsme vůbec schopni ve své omezené fantazii představit. Jinak se dá očekávat, že za čtyři roky bude Riu de Janeiru hodně horko!
