PR podle ČSSD: Škrholové v akci
Tématem č. 1 na politické scéně jsou a ještě nějakou dobu určitě budou církevní restituce. Pro se vyjádřilo asi 40 lidí veřejně činných, za což byli z Lidového domu, respektive jeho okolí označeni za antichartisty.
Možná by bylo třeba zvážit okolnosti: podstatou církevních restitucí je umožnit církvím nezávislost na státě, a to v situaci, kdy stát je sekulární (což je samozřejmě v pořádku), ale v zemi, kde je drtivá většina obyvatelstva ateistická a církvemi v podstatě pohrdá.
Restituce prosazuje slabá vláda, v největší politické straně existuje protirestituční pátá kolona, prezident svého původního rozhodnutí postavit se k věci neutrálně už teď velmi lituje a opozice je jednotná jako jeden muž. Mluvit o Antichartě v takové situaci je v podstatě drzost. Možná výrazně větší, než kdyby někdo v souvislosti s nejnovější peticí „farářů“ proti restitucím, o níž dnes informují v Právu, hovořil o takzvaných paxteriérech (na internetu si lze dohledat, co to je).
Spor o restituce připomíná spor o americký radar nebo o zdravotnické reformy a akci Náš exodus, váš exitus. Jsou to všechno neblahé příznaky toho, jak se pomalu, ale soustavně hroutí polistopadový režim. Hroucení v podstatě není žádná sranda, má ovšem i své legrační stránky.
Jednou z nich je způsob, kterým ČSSD vede svou předvolební propagandu. Boj proti restitucím vrcholil billboardem, v němž ruka zjevně státního úředníka předává žok s penězi pařátu v kněžské sutaně. Neudělalo to nejlepší dojem. Lidí, kteří si myslí, že je to prasárna, není zase až tak málo.
A ČSSD je ve složité situaci: na jedné straně jí z elektorátu ukusuje KSČM, na druhé straně její zhrzení expředsedové, každý s víceméně organizovanou družinou. V nouzi je každý volič, dokonce i křesťan, dobrý. Problém je zejména v regionech, kde jsou křesťané ještě rozšířeni, na Vysočině, na Zlínsku, možná i v jižních Čechách.
ČSSD mohla udělat řadu věcí: například potichu ubrat na agresivitě (pragmatické řešení). Nebo nahlas uznat, že to přepískli (řešení knižně ctnostné, toho času mimo možnosti strany). Nebo nechat věc plavat s pocitem, že se stejně už nedá nic dělat.
ČSSD, jak se zdá, zvolila řešení další, horší než všechna výše zmíněná: zahájila (byť spontánně a neoficiálně) o tom, zda by nebylo dobré v některých regionech z ryze pragmatických důvodů proticírkevní štvaní trochu utlumit, veřejnou stranickou diskusi.
Diskuse trvala asi den. Pak nejspíš přišel pokyn z ústředí a na základě toho zasáhli hejtmani: propaganda je tak akorát a nic se měnit nebude. Tu a tam ještě někdo remcá (tím se ČSSD liší od KSČM), ale je rozhodnuto.
Propagandističtí stratégové a taktici předvedli – nechtě, ovšem — ukázku praktického škrholovství. Což je koneckonců dobře.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
