Pražská paráda hrdosti
Ty tam jsou kdysi povinné prvomájové pochody s transparenty, mávátky, tanečky a alegorickými vozy, a přesto se vrátily v podobě daleko barevnějšího bláznivého letního karnevalu homosexuálních menšin, těch zmalovaných, polonahých těl i tváří třetího pohlaví.
Přemítám, co chtějí tou parádou demonstrovat a snad i prosadit. Hrdost? Jak čteme zřejmě kvůli cizincům v anglickém názvu? Staří Řekové by se divili. Aristoteles definuje homosexualitu jako deprivaci, asi jako slepotu či hluchotu, a tak jako schází zrak a sluch, tak i v této náhradní sexualitě musí něco chybět – vztah dvou sexuálně hluboce odlišných a plodných protikladů lidského rodu. Tolerantní Řekové takovou újmu považovali za nešťastnou.
Je-li tomu tak, nemá to nic společného s hrdostí, jde spíš o zuřivou reakci na minulost, na dávné pronásledování. Že by šlo o snahu prosadit větší politickou toleranci? Také těžko. V politicky liberální společnosti a pod prosazovanou vládou korektnosti je každý výrok nesouhlasu s menšinovým životním stylem okamžitě diskvalifikován a považován za fašistoidní předsudek. Přiznám se, že pohled na muchlající se mužské páry je mi ještě o trochu nepříjemnější, než když v metru tak často vidím nechutně do sebe vpité páry heterosexuálních milenců.
Jakmile převedeme sociální chování na práva, vzniká problém. Má veřejnost právo na stud? S vnitřním pocitem ovšem žádná paráda ani exhibice nic nenadělá. Spíš naopak.
Problematický je jen homosexuální požadavek na skupinová práva v liberální individualistické společnosti. Úřední sňatek už dávno není povinný a poměrně rozšířené spolužití „na divoko“ už přece téměř nikomu nevadí. Značnou frekvenci partnerských rozchodů „papíry“ poněkud komplikují a prodražují. Jde tedy opět o demonstraci namířenou do minulosti. Jde o to, prosadit mínění, že je soužití stejného pohlaví stejně normativní jako to většinové.
To ovšem není pravda, stát už dávno nenapodobuje církev, z ložnice vycouval a zajímá jej jenom ochrana dětí, a protože manželství je smlouva, tak i spravedlivé dělení majetku. A jestli je adopce dětí netradičními páry plnohodnotná pro jejich rozvoj, o tom by snad měli rozhodovat pediatři. Většinovou společnost i v tomto případě žádný karneval přesvědčit nemůže. Spíš naopak.
A pak je tu ještě čtvrté pohlaví – asexuální. Podle studie kanadského profesora Anthonyho Bogaerta z Brocké univerzity má naše přesexualizovaná kultura negativní dopad na pohlavní pud. Máme už jedno procento mladých lidí, kteří odmítají sex, a jejich počet prudce stoupá. Zdá se, že i s tou tradiční veřejnou exhibicí nahoty a erotiky něco v nepořádku bude.
