ČD = České dojení
Vedení Českých drah, čím dál víc prodělečného, klientelismem a neefektivností prolezlého státního molochu, bude mít zřejmě od září nový systém odměňování. Ten jim, navzdory krizi, v níž vláda obyčejným lidem sahá stále více na peníze, přidá. Jen v odměnách by si měli nejvyšší manažeři rozdělit patnáct miliónů korun ročně.
Tato informace mi osvětlila mnohé. Podlehla jsem totiž chiméře, že by bylo výhodné (nejen cenově, ale hlavně z hlediska možností využití času) vyměnit pro své cesty do Prahy auto za vlak. Z Brna jezdí do Prahy vlaky třídy EuroCity každou hodinu.
Byl to nezapomenutelný zážitek a začal už na nádraží v Brně. Koupila jsem si lístek se slovy, že chci jet vlakem EC do Prahy. Paní mi lístek prodala a řekla, že je to ten, co svítí na tabuli jako Expres a za pár minut vyjíždí. Přidala jsem se na druhém nástupišti k desítkám lidí, jejichž oči fixovaly elektronickou informační tabuli.
Číslo vlaku i s odjezdem za osm minut tam svítilo, na naší koleji ale lidé právě vystupovali z vlaku ze směru od Uherského Hradiště. Byl to jeden z nejstarších vlaků, co snad jezdí. Opotřebovanost a špinavost tomu odpovídaly.
Stáli jsme dál stejně jako už prázdný vlak. Zbývaly bratru čtyři minuty. Nervozita, hlavně u dvou cizinců v oblecích, rostla. Vtom kolem nás se skelným pohledem prošla průvodčí, ze dveří oné lokálky vytáhla papírovou tabuli s trasou vlaku a zasunula novou: expres Brno–Praha.
Trapně jsem k ní skočila za bedlivého dozoru ostatních vyjevených čekajících a pro jistotu se jí zeptala, zda to myslí vážně. Nestála jsem ji ani za odpověď, jen znechuceně kývla hlavou a protočila oči. Na konci vlaku jsem zahlédla druhého průvodčího, jak se významně podíval na své hodinky. Za pár minut měl vlak odjezd.
Nedalo se nic dělat, vlezla jsem do vagónu, čímž jsem dala signál ostatním. Až na dva cizince. Ti tam stáli a nemohli se na vlak typu EuroCity vynadívat. Nakonec těsně před odjezdem naskočili také. Byl srpnový tropický den. Tento vlak o klimatizaci neslyšel. A okýnka už dávno nešla otevřít.
Když den blbě začne, většinou i blbě skončí. Odpoledne jsem si už dala v Praze pozor, abych jela vlakem jedoucím z Německa. Po cestě do Prahy mi profesor, co se dusil ve vlastní šťávě se mnou v kupé, vysvětlil, v čem jsme udělali fatální chybu. Sedla jsem si tedy v nově opravené hale pražského hlavního nádraží spokojeně na kafe, abych je vypila tři — vlak na českém území postupně nabral 60 minut zpoždění.
Když jsem se po pročekané hodině docourala na určené nástupiště, stál tam zase vlak, jímž jsem jela ráno. Ignorovala jsem ho. Na vedlejší kolej měl přijet onen mezinárodní rychlík. Lístek stojí do obou stejně. Zdechlou průvodčí z rána vystřídal bodrý starší mazák. Ten ke mně přistoupil a zvučným hlasem zahalekal, ať raději jedu s nimi, protože tenhleten německý vlak má tak velké zpoždění, že bude dávat přednost jim, a oni tedy budou v Brně dřív.
Odmítla jsem jeho návrh. Měl pravdu. Vyjeli dřív než my a v Brně byli také dřív. Navíc jsem si ve vlaku musela přikoupit první třídu, mezinárodní, čistý a klimatizovaný vlak byl narvaný k prasknutí. To bylo asi čtrnáct dní před tím, než jsem se dozvěděla o zamýšleném zvýšení platů a odměn vedení ČD.
Už se nezlobím. Naopak chápu, že nemohu chtít, aby si současně vedení tohoto bordelu na kolejích přidávalo, a ještě u toho do svého vyježděného majetku investovalo. Pokud bych to chtěla, znamenalo by to jen další zvyšování daňové zátěže občanů ČR. Prachy se někde musí vzít. A vysocí státní zaměstnanci a úředníci si na peníze nikdy nesáhnou.
Je tedy pochopitelné, že ČD na tom budou se službami stále hůř. Tím lépe se bude mít jejich vedení. Myslím, že by univerzitní profesoři zabývající se logikou měli tuto českou pokřivenou specialitu „podoj si stát a občana“, jež je typická nejen pro všechny státní úřady a podniky, konečně zpracovat do jasných vzorců. Jako norma již běžně funguje. Výrazně jsme tím přispěli k debilizaci a absurdizaci světa. V tom jsme jedničky.
