Zabijte se kvůli prezidentovi, aneb s volbami přichází tradiční stupidita
Posledních pár týdnů jsem jezdil autem po Česku, pracovně i rekreačně. Nejen na dálnicích mi samozřejmě neunikla tradiční nadílka předvolební stupidity: billboardy politiků, kandidátů na Hrad, do Senátu či do krajů.
Například kvůli nasvícenému Jiřímu Paroubkovi dmoucímu se v noci nad pustým polem v nadživotní velikosti - vzhledem k jeho metafyzické velikosti samo o sobě nadživotní dílo - jsem málem naboural; zkrášlený majitel mnoha politických ex, jemuž grafici billboardu uštědřili bezelstný holčičí úsměv jeho manželky Petry, mi prostě připomněl usměvavého prodavače eutanazie.
Paroubek, průkopník morbidní billboardové negativity, samozřejmě není v typicky českém předvolebním billboardovém šílenství sám: úplně stejně se můžete v autě zabít i kvůli Janu Fischerovi, Vladimíru Dlouhému či Miloši Zemanovi, jenž se dokonce z billboardů usmívá podobně bezelstně jako Paroubek, jen v normalizačních grafických kulisách.
A proč to všechno vlastně? Znáte někoho, kdo volí podle billboardů? Jestli ano, měl by být okamžitě ušetřen dilematu volebního práva. I televizní politická debata, v níž věci jako rozum či pravda zásadně nesmí do studia, totiž smrdí milosrdnější falší než politické billboardy, vesměs vrchol čiré tuposti.
„Jen ukazují, kolik ukradli,“ shrnul lapidárně jejich účinek na voliče jeden z potenciálních voličů prezidenta, s nímž jsem mluvil během prezidentských běhů Vladimíra Dlouhého. Reklamní mágové i prodejci mediálních agentur vám samozřejmě řeknou, že lidé podle billboardů nevolí, jen si dotvářejí názor a posilují určitou image. Co taky jiného, když za to inkasují tolik peněz?
Nebo jinak: smutně se třeba na výplatní pásce podíváte, kolik peněz vám bere vláda, aby Roman Janoušek nemusel jezdit v dacii, načež pak stojíte na D1 v nekonečné koloně a díváte se na nezdravě štíhlou tvář premiéra, jenž vám slibuje, jak se s ním budete mít dobře…. Ještě než vás vybrzdí Aleš Trpišovský, případně vás jiný magor vytlačí z dálnice, dostanete vzteky infarkt.
Že jsme se ohledně billboardů zbláznili podobně jako v případě heren, ukazují i statistiky: Česko je jejich rájem. Málokdy však naše billboardové šílenství propuká tak brutálně jako právě před volbami. Vzpomínáte ještě na nedávný bolavý souboj ODS s ČSSD o nejhloupější a nejnegativnější předvolební billboard, kdy už nikdo ani nepoznal, jde-li o dílo ODS, ČSSD, Marťanů…
Všichni jsme místo toho jen brečeli a přemýšleli, odkud se vzaly všechny ty peníze, které pak nikdo nepřiznal. Vlastně už začínám chápat, proč lidé rádi zapomněli na starého Miroslava Kalouska a dali hlas novému Miroslavu Kalouskovi. Á propos: billboardy s jeho fíkovým listem Karlem Schwarzenbergem patřily k nemnoha billboardům, které člověka neurazily prvoplánovou stupiditou, jež jako by implikovala, že i my jsme stupidní.
Přitom je to ironie: nikdo nikdy neprokázal, že politické billboardy skutečně fungují, případně jak fungují; naše obsese s nimi spíš ukazuje na totální nenápaditost našich politiků i jejich reklamních stratégů a vychytralost mediálních agentur. Dají hlavy dohromady, nově se zamyslí a výsledkem je: „Minule jsme měli u D1 dvě stě billboardů, letos jich tam dáme tři sta! To by bylo, aby se někdo nezabil a nemluvilo se o nás!“
