Kde cílem školy není vzdělání
Na cornwallském pobřeží už týden poprchává a jen dvě slunečná odpoledne mne vylákala na túru rozkvetlými vřesovišti atlanticky drsného kraje, jehož severskou náladu vesele ruší přistěhovalé palmy. Čas trávím u jablečného vína a anglických novin. Slovenský číšník, s nímž občas klábosím, mě už nepovažuje za alkoholika, ví už, že „cider“ není jabčák.
Ani recese a škrty podle Telegraphu nejsou takový problém jako škola, respektive její kolaps. Už od zrušení výběrových gymnázií jsou školy po celá desetiletí pouhými zaopatřovacími ústavy, jejichž účelem je zlikvidovat anglický třídní systém, čili umožnit žákům (dnes studentům) sociální integraci a matkám chodit do práce. Ano, ano. Ještě dnes pamatuji šok, jaký jsem zažil v továrně na pohlednice, když mě matka bystrého mladíka sepsula, ať synovi nepletu hlavu. Přece ví, kam patří. Ještě by se jí (a dělnické třídě) odcizil.
A tak začaly socialistické vlády (1964) školu předělávat. Ústavní chovanci, podle šéfredaktora, mohou teď „studovat“, a dokonce i maturovat z dříve neznámých předmětů, jako surfing, květinová aranž, zdobení dortů, mediální komunikace, oblečení a textil či politologie, pokud by jim matematika, přírodní vědy a angličtina dělaly potíže, neboť důraz na vzdělání by mohl ty slabší psychicky poškodit. A protože jsou si lidé (od francouzské revoluce) rovni, stejnou hodnotu musejí mít i všechny učební předměty. Bohužel to ještě některé třídně zaostalé univerzity nemohou pochopit.
Státní špičková gymnázia byla zrušena, jednotná maturita zavedena a zlehčena, školní docházka do 17 let uzákoněna. Vzdělání je konečně dostupné všem, kastovní systém, jenž překážel sociální mobilitě a meritokracii, zrušen. A co víc! Školy teď měly podle romantické ideologie socialistů za cíl psychický a duševní rozvoj dítěte, měly probouzet přirozenou a tvořivou představivost dětí, výuka měla být především hrou a konec s přežvýkáváním a biflováním mouder dospělých.
A tak se přestala vyučovat pro angličtinu nezbytná výslovnost a mumlání mladých nevzdělanců cizinec neporozumí. Dvacet let přibývá maturantů a žáků z vyznamenáním, zatímco v mezinárodních tabulkách kleslo anglické žactvo z pátého místa na dvacáté.
Anglie importuje matematiky, přírodovědce, lékaře, techniky a inženýry. Má také největší kriminalitu mládeže na světě a nový fenomén poloanalfabetismu. Dvacet procent dětí opouští školu, aniž umí skutečně číst a psát. A sedm procent rodičů posílá děti do drahých soukromých škol, dvě procenta je učí doma. Anglická kastovní segregace kvete dál.
V těch novinářských lamentacích však nikde ani slova, že atomizovaná, liberální společnost nemůže mít autoritu, povýšila jedince na míru všech věcí, sama neuznává obecné normy a z nich vyplývající disciplínu. Škola má inspirovat k ctnostnému životu (Aristoteles). Děti jsou pravěk lidstva (K. Čapek) v nevinnosti jako ve zlém a touží vědět, co je správné a co ne. Děti nemusíme učit imaginaci a životní energii, mají jí víc než dospělí, ani je nemusíme rozveselovat, aby neupadly do pesimismu. Děti musíme chránit, aby nespadly do propasti.
