Kvantitativní ujídávání: nová metoda, jak zhubnout a vyrůst
„Můj doktor je idiot,“ začíná svůj komentář blogger Mark McHugh. Fiktivní rozhovor, který vede se svým lékařem, skvěle objasňuje, jak uvažují zachránci našeho světa.
Před několika lety začal můj doktor vyjadřovat obavy o moji váhu. Ukazoval mi graf, který popisuje, kolik by měl muž mé výšky vážit. Jeden pohled na jeho graf mi stačil, abych si byl jistý, že jeho diagnóza je zcela nesmyslná. Moje váha je zcela v pořádku, jen zkrátka nejsem dost vysoký!
Bylo jasné, že jen potřebuji vyrůst, tak jsem šel domů a googlil, „jak stimulovat růst“. Prošel jsem všechna možná jednoduchá doporučení, až jsem narazil na stovky stran dlouhý materiál, který byl tak nudný, že to prostě musela být pravda. Věděl jsem to.
Okamžitě jsem byl schopný naplánovat a uskutečnit vlastní stimulační plán založený na nevyvratitelných vědeckých principech vítězů Nobelových cen a dalších lidí tak chytrých, že nikdy nemuseli každodenně tvrdě pracovat. Navzdory všem potížím jsem se cítil dost dobře… až do mé poslední prohlídky.
„Dobrý den, doktore.“
„Dobrý,“ řekl, studuje můj spis. Podíval se na mě a říká: „Od minule jste přibral devět kilo.“
„Díky, že jste si všiml,“ usmál jsem se.
Zamračil se. „Už si vzpomínám. Vy jste ten chlapík na dietě, která má podpořit růst. Jak že se to jmenuje?“
„Keynesiánský plán.“
„To je ta, kdy jíte maso a sýry, ale ne zeleninu?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Ale zakomponoval jsem do ní pár věcí z téhle diety (nemám rád zeleninu).“
„A jak celá ta keynesiánská věc funguje?“ zeptal se.
„Připouštím, že jsem trochu zklamán. Vyrostl jsem dosud jen o tři centimetry, ale…“
„Ne, nevyrostl,“ přerušil mě. „Jen jste si vzal ty stupidní boty s vysokou podrážkou, abyste vyšší vypadal.“
„To abych si zvykl být vyšší.“
„Což nejste,“ prohlásil. „Říkal jsem vám, že váš růst již skončil. Jediná věc, v níž jste zatím uspěl, je, že se vám hroutí klenba a pěstujete si cukrovku.“
„My, keynesiánci, nazýváme tyto věci, jako je tato, „nezamýšlenými následky“ (použil jsem naznačení citací prsty, abych mu dal najevo, že jde o technický termín. A věřte mi, doktore, nejsem z nich šťastnější než vy. Mohu znovu vidět ten graf s výškou a váhou?“
Podal mi graf. Po chvíli jsem vzdychl. „Vypadá to, že budu muset udělat více KU.“
„Co?“
„Kvantitativní ujídávání (V originále quantitative eating v narážce na quantitative easing – kvantitativní uvolňování prováděné centrálními bankami ve snaze dodat více peněz na trh). Tím se stimuluje růst, doktore, technicky.“
„Á tak,“ řekl. „Protože to vypadá jako to, čemu se v naší profesi říká vyžraný tlustý ksicht.“ (naznačil přitom citaci prsty, ale povýšeně)
Pokoušel jsem se zůstat klidný a chápavý. „Doktore, není to vaše chyba, že jste nebyl vzdělán v keynesiánských principech. Ty se učí pouze na špičkových školách, jako je Massachusetts Institute of Technology nebo Harvard. Nevím, jak vy, doktore, ale já se cítím lépe, když vím, že nehledě na to, co se stane během voleb, do Bílého domu půjde někdo, kdo studoval Harvard.“
„Stejně jako Unabomber (přezdívka masového vraha Teda Kaczynského, který vystudoval Harvard),“ dodal.
„Pořád lepší než ubohá škola, na kterou jste chodil vy!“ vyštěkl jsem.
„Řekněte mi, jak platíte za všechnu tu stimulaci růstu?“
„Potravinovými lístky… a kreditkou mé expřítelkyně.“
Podíval se na mě s výrazem zmatení a totálního znechucení. „Co? Ví o tom vůbec?“
„Nejsem doktor Bernanke (šéf americké centrální banky Fed), ale vím, že jedna z nejdůležitějších věcí keynesiánských stimulů je nechat účet na někom jiném. Funguje to lépe, když oběť, ehm, totiž stimulační poskytovatel nic netuší. Ona bude v pohodě. Vynahradím jí to.“
„Opravdu? Jak?“
„Podívejte se na ten váš zatracený graf, doktore,“ křičel jsem. „Až všechny stimuly začnou fungovat, budu vyšší než Shaquille O’Neal (basketbalista). Můžeme čekat kontrakt v NBA?“
„Ne,“ řekl neohromen, „jen nadměrně velkou rakev.“
(Řekl bych, že se chystal na další z kázání o odříkání a šetření. Znáte to: konzumujte méně, dělejte více, přestaňte utrácet peníze druhých, bla bla bla. Blbec.)
„Bez urážky, doktore, ale potřebuju pomoc od lidí s lepším porozuměním těmto věcem. Je nějaká naděje, že byste mě doporučil na kliniku Mayo?“
„To je tam, kde ošetřují nemoci mayonézou?“
„Ano,“ řekl jsem.
„Ne,“ odpověděl a odešel.
Když jsem si sedl v čekárně, abych si odpočinul na cestě zpět ke svému autu, vzpomněl jsem si, že klíčová ingredience keynesiánského systému je důvěra. Uvědomil jsem si, že ten pocit mravenčení, co cítím v levé ruce, není nic jiného než blaho proudící od ducha samotného Keynese.
Kdyby se někdo ptal, šel jsem do potravin.
