Honzo, vstávej! Kolik je hodin? Jo, to kdybych věděl…
Hrají děti ještě tuhle hru? „Tři slepičí!!!“ nebo mnohem raději „hodinky spadly do záchodu!“ - záleželo na tom, jak moc byl ten který Honza oblíbený.
„Čas ubíhá různě, podle toho, s kým,“ překroutili citátomilci větu ze Shakespearova Romea a Julie („Time passes differently for those who are in love“, čas plyne jinak pro zamilované). Mě tuhle napadlo, že „čas ubíhá různě, záleží na tom, podle čeho.“
V době, která je rychlejší než všechny doby před ní a v níž se události měří v nanosekundách, je skutečně těžké uvěřit kterémukoli ze zdrojů, že je právě přesně tolik, kolik zrovna nabízí. Čas totiž paradoxně přestal hrál roli, pro niž byl definován skrze hodinu a den pro vzdálení či skrze minutu a vteřinu pro sblížení.
Rozhlédněte se kolem sebe a řekněte s naprostou jistotou, kolik hodin právě je. Digitální displej na přepážce za řidičem tramvaje se o pár minut liší od času, který ukazují rafičky na vašich hodinkách (jak to pak ksakru má jet na čas?). Opět o několik minut jinde je čas na mobilu, který jste si na pomoc vytáhli z kapsy, a ani různé ciferníky na rukou pověšených kolem vás rozhodně k jistotě času nedovedou. O alternativě na displeji iPodu nebo pouličních hodinách zahlédnutých z okna támhle na rohu nemluvě, ani jedna časomíra se neshoduje s kteroukoli další.
Doma jsme mívali jakous takous jistotu: v sedm začínaly v televizi zprávy. Když ne v televizi, tak v rádiu nám to odpípali: píp-píp-píp-píp-píp-píííííp a bylo bez pochyby, že je celá. (Dneska místo pípání se plus minus pár minut kolem celé rozburácí znělka a rozhejsaný moderátor ohlásí, kolik bylo, když dal režii pokyn k „přehledu zpráv“.) To, že dvě tři minuty nato si svoje odbily židovky po babičce, bylo v normě. Časem ale přibyly blikající časomíry na troubě, na pračce, na hifi, a přecházeje z místnosti do místnosti ocital se člověk vždy v jiném čase.
Budík si rovněž ve svém rytmu tiká jindy, a automatický čas v menu počítače se o pár čísel liší od podobného čtyřčíslí na vypnutém set-top-boxu. Zvuk tikajících hodin máme doma rádi, a proto nám i na zdech v každé z místností běží jiný čas. Nakonec i chronometr s časovou informací DCF77 (z vysílače v Mainflingenu kousek od Frankfurtu nad Mohanem) ztratil sílu odchytávat z éteru na kmitočtu 77,5 kHz správný údaj o každé sekundě a nechal spadnout vteřinovku natrvalo na šestku.
Děti vybíhající do školy (když tam ještě pilně pospíchaly) se ptávaly, „kolik je na troubě?“, případně „kolik je na televizi?“, a ani na boží stánek nebylo spolehnutí: syn ve třetí třídě omluvil svůj pozdní příchod tím, že na věži kostela se zastavily hodiny.
(Vzpomněl jsem si na příhodu, kterou kdysi vyprávěl jistý režisér o projekci svého filmu v Tokiu: jak v jednu chvíli všem Japoncům v sále píply jejich digitální hodinky a o třicet vteřin později píply ještě jedny, ty jeho.)
Informace o čase přestala mít aureolu přesnosti. Přijít na rande včas znamená přijít na rande v kterýkoli čas, ne jen v ten jeden domluvený, záleží totiž na tom, kde se po čase pídíte, zda v kapse nebo ve hvězdách: před 300 lety zemřel Giovanni Domenico Cassini (ve středu 14. září 1712), který jako první uskutečnil měření zeměpisné délky použitím jako hodin zatmění Jupiterových měsíců. Já právě uskutečnil měření vaší trpělivosti použitím jako hodin délky své úvahy o čase.
