ČSSD a Velká metanolová revoluce
Nad zprávou ze včerejšího Práva jsem nejdřív zaplesal: „Pokud se vláda rozhodne vyhlásit nouzový stav (v souvislosti s metanolovou pohromou), bude v tom mít podporu ČSSD, protože kritická situace vyžaduje rychlá a preventivní celostátní opatření,“ prohlásil předseda strany Sobotka. Výborně! Konečně jednou, tváří v tvář metanolové povodni, která navíc zatím ještě naštěstí není tak hrozivá jako ta vodní z roku 2002, dokážou čeští politici držet basu.
Radost skončila, hned jak jsem se seznámil s bližšími okolnostmi, tedy s tím, co těmto slovům předcházelo. Předcházela například analýza místopředsedy Zaorálka: „Metanolová tragédie není potopa, má své příčiny.“ Nechme stranou, že pan Zaorálek považuje potopy za události bez příčin, i když by se dalo dovodit, že i za ně může vláda, protože zanedbala prevenci.
Příčiny podle něho jsou: vláda nereagovala na to, že se ztrojnásobil dovoz metanolu do ČR (dovoluji si upozornit, že metanol se nepoužívá výlučně k trávení nevinných občanů), odbourávala kontrolu kvůli škrtům v rozpočtu, státní správa se rozkládá a stát nedbá o zajištění rozpočtu. Bude nutné ho zbourat a postavit znovu, pokud možno za tři dny (to poslední už pan Zaorálek neříká, ale s trochou zlomyslnosti si to lze doplnit).
Pana Zaorálka je možné brát s trochou rezervy, zastupuje totiž v ČSSD specifický politický styl, tzv. škrholismus (tj. pokus o syntézu paroubkismu a rathismu, která zatím ještě není úplně dotažená). Ovšem ještě před ním se podstatně sofistikovaněji vyjádřil předseda Sobotka: viníci jsou ministerstvo financí (nezabránilo dovozu a distribuci nebezpečných lihovin), ministerstvo zemědělství (nezajišťuje dostatečně sledování původu zboží na českém trhu), ministerstvo zdravotnictví (kontroly na nebezpečný alkohol jsou dosud minimální), a konečně, to byste neuhádli, celá vláda. Řešení je prosté: převzít zodpovědnost, omluvit se, rezignovat (vláda zatím ještě nemusí). Tím metanol definitivně přestane být jedovatý.
Prohlášení pana předsedy je strohé, přísné a prokurátorské. Přispívá k tomu, že se zase vytvořila standardní situace: vznikne skutečný, velký a nepříjemný malér: důležitější než na koho ho shodit by mělo být, jak ho co nejrychleji uhasit. Kdyby se na tom shodla vláda i koalice, ukázalo by se, že obě mají přece jen nějaký společný zájem.
Místo toho cítí ČSSD příležitost oslovit bezprostředně ohrožené: občany, tedy přesněji řečeno ty z nich, kteří si rádi přihnou a mají hluboko do kapsy (z obecného hlediska by to měli být skoro všichni, ve skutečnosti někteří z nich si jsou mezi sebou takříkajíc rovnější). Do zbraně, občané! Cítí tu jádro svého elektorátu?
A teprve docela nakonec, aby to nevypadalo hloupě, navrhne vládě spolupráci na něčem, co vláda dělat nehodlá.
Tedy zase všechno při starém.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
