Proč by Radoslav Brzobohatý neměl dostat státní medaili
V souvislosti s úmrtím svého manžela, herce Radoslava Brzobohatého, si Hana Gregorová veřejně ulevila, že nestojí o posmrtnou prezidentskou medaili, když hlavy státu neuměly zásluhy jejího manžela docenit zaživa. Pravda spíš je, že si Brzobohatý státní medaili nezaslouží.
Ano, vím: zvlášť prezident Václav Klaus, elitář nenávidějící jiné elitáře, si rozdávání medailí vyložil velmi liberálně, takže za celoživotní rozdávání radosti ocenil vysokým státním vyznamenáním i zpěváka Karla Gotta, jenž by stejný kolovrátkový playback od srdce zazpíval Husákovi i Havlovi – samozřejmě kdyby dobře zaplatili, nejlíp v tuzexových bonech.
Snad si stárnoucí prezident jen vzpomněl na někdejší sobotní televizní večery v paneláku na Proseku a na jízdy trabantem do Krkonoš a prostě si nemohl pomoct. Proč tedy ne tolik oblíbený Brzobohatý? A zvlášť když tak skvěle zahrál hlavní role ve dvou z nejlepších českých filmů: nevinně poeticky, současně však brutálně realisticky natočeném protikolektivizačním snímku Všichni dobří rodáci a protitotalitním dramatu Ucho.
Navíc u Rodáků nejde pouze o film: příběh je natočený podle skutečného osudu vzdorovitého sedláka, čímž umění posouvá výš na úroveň národního vědomí a společné historie. Lidé v postavě bolševiky ničeného Františka logicky vidí skutečné zločiny komunismu a v Brzobohatém – jakkoli je to naivní - bojovníka proti zlořádu.
Problém je, že už za pár let Brzobohatý zahrál západního agenta Bláhu, směšnou a ponižující roli prolínající se navíc několika díly 30 případů majora Zemana. Bláha není v trapné agitce KSČ šestákový lump, co šmelí s potravinovými lístky: jde o bývalého prvorepublikového důstojníka, co nenávidí dělníky a neváhá vraždit soudruhy. Včetně samotného Zemana, nejlepšího poldy na světě.
Jedinou rolí tak Brzobohatý pošlapal stejné demokratické hodnoty, jaké symbolizoval v Rodácích.
Herci mají hrát, omlouvají své nejen herecké zločiny naši herci. Protože co bychom my, národ, dělali, kdyby nehráli? Jak bychom přežili třeba bez Vladimíra Brabce? Myslím, že by naši zákonodárci měli ze všeho nejdřív napsat zákon, podle nějž by se za podobné smývání hříchů fasovala tisícovka hodin veřejně prospěšných prací. Jen pro výstrahu, abychom si konečně přestali lhát.
Vlastně by mě právě tenhle zlom na celém Brzobohatého životě zajímal úplně nejvíc: jak se stane, že se sami takhle ponížíme? Jenže u nás bohužel vynikáme ještě v jednom zločinném žánru: v posmrtných patetických eulogiích, v nichž je vše ošklivé zakázáno. Výjimkou samozřejmě není ani Brzobohatý: v jeho TV portrétu, odvysílaném ČT krátce po jeho smrti, se na jeho ostudnou životní roli režisér Jiří Strach ani nezeptal.
Ale zpět k medailím. Stejně jako ve sportu měly by i v jiných oborech naší činnosti patřit jen těm nejlepším, co dokážou neselhat. Jinak by totiž museli na Hradě chystat zhruba deset milionů medailí. Protože i my, obyčejní lidé, jsme rozdavači radosti.
