Ventil z frustrace Michala Viewegha
Michal Viewegh vydává knihu. Jmenuje se Mráz přichází z Hradu, na knihkupeckých pultech se má objevit za čtrnáct dní. V sobotu o ní informovala MF Dnes a přinesla taky velký rozhovor s autorem.
Pan Viewegh má velmi kritický vztah k současným českým politikům všeobecně, a k Václavu Klausovi zvlášť. Jeho důvody jsou pochopitelné; ke způsobu, jímž se s nimi vypořádává, mám tři sice formální, ale zcela zásadní výhrady.
Vieweghova knížka není sbírka esejů, ale román. Líčí se v něm Klausovy vztahy s milencem, mluví se o tom, že je ruský agent, reprodukuje se jeho rozhovor s vicekancléřem Hájkem o tom, že Svatovítská katedrála má dostat jeho jméno. Zároveň je to ale fikce o skutečných a žijících lidech. A to je, řekl bych, neslušné.
Nelichotivá fikce o skutečných žijících lidech se nazývá pomluvou. Ve slušné společnosti bývá zvykem, že romány se o veřejně známých lidech píší, až když se kniha jejich života tak říkajíc uzavře. Dokud se tak nestane, je třeba je věcně hodnotit a třeba ironicky a nelítostně kritizovat (o tom, že si Klaus to druhé zaslouží, vůbec nepochybuji).
Za druhé: Václav Klaus není jen politik, je to nejvyšší ústavní činitel současného českého státu. Nekorektní opovržení tohoto typu dopadá i na tento stát. Lidé jím pohrdají, má tisíc a jednu chybu, a zároveň jím pohrdat lze, protože na rozdíl od toho komunistického nedokáže lidem, kteří jím veřejně pohrdají, ani pořádně nařezat. Dokonce ani nesmí, tak je udělán.
Státem je možné pohrdat. Tím pohrdáním se lepším nestane. Lepší může být jen stát, jímž lidé nepohrdají a berou ho za svůj. Je tedy tento stát třeba zničit? To je revoluční cesta, jistě možná. Pak je třeba mít přesně zformulované důvody, proč nezbývá než ho zničit, a přesně zformulovanou představu, co ho má nahradit. Tyhlety věci se dají řešit romány jen stěží.
A za třetí: v rozhovoru pan Viewegh mluví o „absolutním znechucení tím, co se děje“. Kniha má být pro autora i pro čtenáře ventilem z celkové frustrace. „Lidé jsou navíc depresívními zprávami z politiky natolik otráveni, že příběh pouze o politicích-gaunerech by je nezajímal. Musí tam být přidaná hodnota – humor, parodie, groteska, překvapivé dějové zvraty.“
Myslím si, že pan Viewegh je příliš fascinován tím, co lidé (čtenáři) chtějí slyšet. Jistě, romanopisec chce být čten, to je přirozené. Jen se obávám, že on to chce až moc. A že podobné ventily z frustrace pak nemohou vést k ničemu jinému, než že se frustrace ještě prohlubuje.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
