Myslíte si, že jste v soukromí? Omyl, vždycky vás může někdo pozorovat, fotit nebo natáčet
Málem jsem o něj zakopl, pokud tedy lze zakopnout o zvíře velikosti zahradního traktoru. Každopádně bylo prase na vodítku tím posledním, co jsem v Holešovicích na rohu Komunardů a Dělnické čekal. Udělal jsem to, co by udělal každý „social media addict“ na mém místě. Vyfotografoval jsem ho, publikoval na Instagramu a napsal o něm na Twitteru. „To mě podrž, v Holešovicích nějaká ženská venčí snad metrákový prase!“
Reakce byla okamžitá. Během několika minut jsem věděl, jak se prase jmenuje, kolik váží, v jakých novinách či webech o něm už psali a jakou adresu má jeho facebooková stránka. Diskrétní známá mi (ve zprávě, nikoliv veřejně) sdělila i jméno a bydliště majitelky. Ne snad, že bych se ji chystal navštívit, proboha. Zase tolik se toho nestalo. Jen jsem viděl prase, vyfotografoval ho a dal obrázek na web. Jenže druhý den mi napsala sama majitelka.
Publikovaná fotografie se nějakými cestami dostala až k ní. Zdvořile, byť rozhodně mě napomenula, že jsem fotografii zveřejnil a že slušnost velí se v takových případech zeptat na dovolení. Omluvil jsem se jí s poukazem na to, že její domácí mazlík ťapkal na veřejném prostranství, nehledě na to, že na pozornost ostatních musí být zvyklá. Nepochybně své prasátko asi nevenčila poprvé. Nijak dál jsme o tom nediskutovali, ale protože jsme se stali „facebookovými přáteli“, tak předpokládám, že mi snad bude odpuštěno. Nebyl jsem sám, kdo prase fotografoval.
Všiml jsem si dalších asi dvou nebo tří lidí, kteří pohotově vytasili mobilní telefony. Předpokládám, že i oni updatovali pořízené snímečky na své facebookové zdi, případně prase na vycházce ukazovali večer kamarádům v hospodě. Jistě, v porovnání s nimi mám na Facebooku a Twitteru asi o trochu větší „rozpětí“, ale ono to není zas tak důležité. V sociálních sítích se jakékoliv informace i fotografie mohou dostat prakticky ke komukoliv.
A už jsme zase u toho, ta věčná debata o soukromí. Ono přituhuje, a to zejména s rostoucí popularitou fotografií. Jak známo, jedna fotografie vydá za tisíc slov. Už dřív začínali známí i rodina důvěrné konverzace oznámením: „Prosím tě, hlavně nic z tohohle nedávej na Twitter!“, dnes už se ke mně chovají jako k paparazzovi z Blesku. Jakmile vytáhnu telefon, zakrývají si obličej a křičí cosi o sprostém bulvárníkovi. Přitom si chci třeba jen vyřídit promeškané hovory.
Žerty stranou, žijeme opravdu v době, kdy každý může být médiem a zároveň každý celebritou. Přemýšlím o tom intenzívně poslední tři měsíce, kdy jsem si oblíbil službu Instagram. Jde o rychlost, zkratku a vtip. Někdy si vyfotíte zmačkanou plechovku od koly, jindy vás zaujme půvabná dívka v tramvaji. Ovšem tam už začíná problém. Co na to etiketa? Můžete jen tak vytáhnout z kapsy mobil a fotit neznámého člověka? Nebo ho máte vyblejsknout nenápadně od boku jako parodii na Jamese Bonda? A když už se vám snímek povede, máte právo ho publikovat? Neberete fotografovaným lidem jejich soukromí, nemůžete jim zkomplikovat život?
Britský deník Guardian minulý týden psal o pozdvižení, jež na některých debatních serverech vyvolalo téma „creepshots“. Volně přeloženo „úchylácké záběry“. Jde o fotky, které pořizují – nejspíš výhradně – muži v dopravních prostředcích. Jsou na nich záběry poprsí, pozadí či podobných kousků anatomie žen. Ty samozřejmě o focení nemají tušení. V debatách si příznivci „creepshots“ vyměňují zkušenosti, jak postupovat dostatečně nenápadně, případně se vede spor o to, zda je tato zábava amorální, či nikoliv.
Osobně na to nemám jasnou odpověď (a ano, přiznávám, sem tam si v metru nebo na ulici taky nějakou slečnu cvaknu). Po právní stránce je to nepřehledné. V každé zemi platí trochu jiné zákony, obecně však platí, že pokud je fotograf na veřejném prostranství, pak si může fotografovat, co a koho chce. A to včetně privátních objektů či lidí na privátním pozemku. V Česku je zachycení obličeje člověka na ulici podmíněno „zpravodajskou licencí“, tedy použitím fotografie pro zpravodajské účely. Nevím, zda se v tomto konkrétním bodě nějaký spor v posledních letech vedl. Ale osobně si myslím, že v éře sociálních médií bude „zpravodajskou licenci“ setsakra obtížné definovat.
V této souvislosti se připomíná i nedávná kauza obnaženého poprsí vévodkyně z Cambridge, které zachytil fotograf francouzského časopisu Closer z veřejného pozemku ... pravda, několik stovek metrů od soukromého pozemku, kde se Kate Middletonová „nahoře bez“ opalovala u bazénu. Možnosti moderních kamer jsou fenomenální a manželka prince Williama neměla nejmenší tušení, že by ji někdo mohl bez plavek fotografovat.
Ale ona i my ostatní s tou možností prostě musíme počítat stejně jako s tím, že pořízené záběry jsou ještě větší prevít než džin vypuštěný z láhve. Ano, francouzský soud sice časopisu nařídil stažení všech výtisků a také to, aby redakce „odevzdala originály fotografií“. Nebylo mi jasné, co přesně tím míní, a jak jsem se později dočetl, právníci časopisu údajně opravdu odevzdali jakousi SD kartu s nahranými snímky. Přijde mi to komické, vždyť v éře Facebooku nezařídí stažení fotografií ani Pánbůh, natož Jeho Ctihodnost soudce Jean-Michel Hayat.
Co s tím? Jednoduchá odpověď neexistuje. Průzkumy mezi teenagery naznačují, že to většina dospívajících jako zas tak velký problém nevnímá. Prostě počítají s tím, že je v každé chvíli může někdo (někde? nějak?) natáčet. Nesmířili se s tím a není jim to příjemné, ale na druhou stranu jsou dostatečně chytří, aby pochopili, že nemá smysl se kvůli tomu rozčilovat. Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg měl pravdu, soukromí zkrátka změnilo svou definici. Co je to?
Jestli jste můj sloupek dočetli až sem, nenápadně zvedněte oči od časopisu a rozhlédněte se. Dívejte se pořádně. Nevidíte v dohledu nikoho s foťákem, mobilním telefonem, či prostě jakýmkoliv technickým zařízením v ruce? Dívali jste se pořádně? A jste si jisti, že vás nikdo nemůže sledovat ani ze stovek metrů vzdáleného úkrytu? Opravdu? Skvělé, pak vám gratuluji, protože soukromí je přesně to, co zažíváte teď. Užijte si to. Za pár vteřin může být všechno jinak.
