Rozeštvaná společnost: Jak se dělá revoluce
Václav Klaus mluví o tom, že společnost je rozeštvaná. Něco na tom je, i když s Klausem jinak vůbec nesouhlasím.
Zde je malý příklad: Včera jsem si přečetl v kulturní rubrice LN citát z jakési nové písně Jiřího Suchého: „Je zapotřebí vždycky/Jednat pragmaticky/V tom je celej vtip/Vyhodit z okna dolů/Pár nebezpečných volů/a hned nám bude líp.“ Nejdřív jsem si nebyl jist, zda to ten člověk myslí vážně, ale pak jsem si vzpomněl na jinou celebritu z prken, která znamenají svět, Vojtěcha Dyka. Ten zase před časem napsal: „Chybí nám tady vášeň, jakou mají třeba Francouzi – vlítnout ven, zapálit auta … Vyházet politiky z oken – ta defenestrace měla smysl … Umělci mají povinnost bouřit obyvatelstvo …“ (Víc o tom zde).
Pokud to pan Suchý tedy myslí vážně, urazil za těch padesát let, co uplynulo od vzniku písně „Na okně seděla kočka“, pěkný kus cesty.
Řeč je o revoluci. U nás by možná byla sametová (politici by se vyhazovali do peřin). Ale kdo ví, většinou se to nějak zvrtne. Revoluci dělá zprvu lid. Někdo ho hecuje. Intelektuální elity (v našem případě p. Suchý a Dyk), přátelé lidu (odboroví předáci), opozice, která věří, že si vyřídí účty se svými politickými protivníky a zároveň předejde tomu, aby se lítání z oken zúčastnila jako pouhý objekt. Všichni usilují o to, přesvědčit lid, že jeho situace je zcela nesnesitelná (lid by si toho bez jejich řečí totiž nevšiml).
Revoluce nemůže být permanentní. Ti, kdo na permanentní revoluci trvají, končí s cepínem v hlavě. Vrcholí tím, že se k moci dostane revoluční elita (jakobíni, Lenin a jeho parta). Bývá o hodně horší než ta svržená. Chaos a házení z oken se stanou denním zvykem. Lidem se to pomalu začne zajídat.
Na tu chvíli čeká silná osobnost, která ví, že to takhle dál nejde, a touží dát dění nějaký řád (Napoleon, Stalin): Jakobíni a leninovci končí tam, kam s takovou horlivostí posílali jiné. Osobnost udělá pořádek a následně obrátí napřed svou vlast a pak někdy i celou Evropu, nebo aspoň její kousek vzhůru nohama. Zbavit se jí je pak pracné a trvá to desetiletí.
Dnešní podněcovatelé revolučního kvasu si zřejmě myslí, že to jako u nás vždycky (tj. v roce 1989) bude jen veselý karneval, jenž poskytne lidu hry, nějaký ten chléb navíc, a hlavně opojný pocit svobody. Divím se jejich optimismu. Aby se to, co chtějí uskutečnit, dalo udělat, musí se nejdřív současná, jistě nedokonalá, ale velká svoboda (každá svoboda je nedokonalá) zbourat. V každé společnosti se přitom najdou takoví, jimž se to nelíbí a budou to dávat najevo. S těmi je pak nutné zatočit. Sametově by nestačilo.
A nebojíte se, milí rozhořčení spoluobčané, že se najde někdo – respektive že už tu je někdo –, kdo dychtivě čeká na chvíli, aby mohl dělat pořádek podle svého gusta, pořádek, který se vám záhy začne velmi zajídat?
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
