Volební tajfun. Na jaře 2013 může být Česko kompletně v rukou levice
Teno víkend se roztočí volební kolo, jež skončí až na jaře příštího roku. Budou to bláznivé čtyři měsíce, kdy česká společnost bude atakována sliby, které ji rozhodně nezarmoutí, a útoky, které budou posilovat přesvědčení, že všechno je špatně. Někteří politologové o tomto volebním veletrhu mluví jako o svátku demokracie, protože dává všem lidem do rukou obrovskou moc znovu rozdat karty. V jeho závěru může být Česko politicky změněné k nepoznání. Co může reálně nastat?
V následujících čtyřech měsících se odehrají volby senátní, do krajských zastupitelstev, historicky první přímá volba prezidenta republiky, na niž bude navazovat obměna soudců Ústavního soudu a o něco později i bankovní rady České národní banky.
Vyloučené nejsou ani předčasné volby do Poslanecké sněmovny, z nichž by zcela určitě vzešla jinak orientovaná vláda. Ve velmi krátké době může politický režim v České republice dostat zcela jiný ráz. Podívejme se na hlavní rizika politické destabilizace.
KOMUNISTÉ, NA ZNAČKY!
„Průzkumy veřejného mínění ukazují, že tam, kde jsme uzavřeli otevřené koalice, to nepoškodilo ČSSD ani KSČM. A myslím si, že to je důkaz, abychom vytvářeli koalice otevřené, s pevnou koaliční smlouvou,“ prohlásil nedávno komunistický předseda Vojtěch Filip na adresu budoucích „krajských vlád“ vzešlých z právě probíhajících voleb. Co to znamená?
V české společnosti se rozpadá protikomunistický konsensus ohledně zapojení KSČM do politického života, jak jej po celou dobu od listopadu 1989 dodržovaly všechny politické strany. Jsme tak svědky postupného sbližování české levice a vytváření fakticky jednoho politického bloku, jenž může v dalším desetiletí dominovat české politice.
ČSSD si od krajských spojenectví s komunisty slibuje kompenzaci vlastního propadu hlasů proti volbám z roku 2008 (tehdy 36 procent, dnes v průzkumech minimálně o deset procent méně). KSČM se zase po dvaadvaceti letech chce vrátit k plnohodnotnému výkonu politické moci a je ochotna převzít roli mladšího bratra.
Jestliže po minulých volbách vytvořili sociální demokraté dvě otevřené (Moravskoslezský, Karlovarský kraj) a tři tiché koalice s komunisty (Plzeň, Vysočina, střední Čechy), očekává se dnes přinejmenším jejich zdvojnásobení. Je pravděpodobné, že součástí vytváření „krajských vlád“ bude také dohoda na společném postupu i v celostátní politice.
JÁ, RYCHETSKÝ
Společně s krajskými volbami proběhne první a posléze i druhé kolo senátních voleb. Jedenaosmdesátičlenná horní komora Parlamentu je už dnes pod vlivem levice. Vzhledem k malým pravomocím Senátu to většinou neznamená prakticky nic.
Zvrat nastane začátkem roku 2013. Senátoři totiž budou postupně hlasovat o osmi z deseti členů Ústavního soudu. Právě obsazení Ústavního soudu vtiskne ráz následující epoše.
Po roce 1993 jsme zažili Ústavní soud v čele s bývalým politickým vězněm Zdeňkem Kesslerem. Hlavním znakem jeho rozhodování bylo, že víceméně konzervativně hájil českou ústavu. V následujícím desetiletí stanul v čele expolitik Pavel Rychetský.
Ústavní soudci pak většinově zaujali aktivistickou roli „lidí s posláním“, kteří nejen analyzují protiústavnost zákonů, ale přímo vytvářejí parametry nové společnosti. Rychetského Ústavní soud ve druhé pětiletce své existence přestal být součástí demokratického systému brzd a protiváh a postavil se nad všechny druhy moci ve státě jako nejvýše pomazaný arbitr.
Jako klasický příklad jeho mocenské arogance může sloužit vyjádření, že je ochoten pokračovat ve své funkci, ale chce se podílet na výběru soudců. Navzdory tomu, že právo navrhovat a schvalovat je dáno pouze prezidentu republiky a senátorům. Pokud se představitelé horní komory dříve nebo později neprobudí, můžeme brzy dospět k „vedoucí úloze“ Ústavního soudu ve společnosti, který bude revidovat běžná politická rozhodnutí Parlamentu a ve svých usneseních projektovat „krásný nový svět“ budoucnosti.
Není jisté, jestli regionálně orientované tetičky a strýčkové ze Senátu tuší, co všechno budou mít v příštích měsících v rukou.
ČESKÁ KORUNA
V lednu 2013 budeme rovněž znát jméno prvního přímo zvoleného prezidenta České republiky. Po deseti letech odejde z úřadu Václav Klaus, který v mnoha krizích působil jako svorník politického systému. V prvním pětiletí umírněný, ve druhém více vstupující do dění, ale víceméně předvídatelný. Na hodnocení jeho působení je ještě brzo. Jedna věc se mu však dokonale povedla – udržel vysokou úroveň bankovní rady České národní banky, což byla klíčová instituce stabilizující ekonomiku a potažmo politiku u nás.
V první fázi udržel kontinuitu bankovní rady ČNB (opětovné jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem), v další pak složil bankovní radu z lidí, kteří měli realistický přístup k zachování české koruny. Právě zdrženlivý přístup k přijetí evropské měny, jež prochází vleklou krizí, byl hlavním momentem, díky němuž se ČNB může pochlubit neuvěřitelnou 75procentní podporou veřejnosti.
Zůstává tak jednou z posledních a rozhodně nejdůležitějších institucí, které stabilizují český stát jako celek. Ve výhradní pravomoci příštího prezidenta bude v následujících letech postupné „dovolování“ členů této rady. Souvisí s tím hlavní politická otázka dneška: Má Česko přijmout v krátké době společnou evropskou měnu, jak se k tomu zavázalo v přístupové smlouvě s Evropskou unií? Obzvláště nyní, kdy je jasné, že dluhy v eurozóně se budou splácet formou postupné inflace a garancemi nezadlužených států se zadluženými?
Ani český prezident toho v současném ústavním systému nemůže mnoho změnit. Jeho výsadní pravomoc jmenovat bankovní radu jen na základě své volné úvahy však může posílit nebo rozvrátit jednu z mála fungujících institucí ve státě.
VYDRŽÍ VLÁDA?
To, jestli v zákrytu za prezidentskými volbami (nebo souběžně s nimi) půjdou rovněž předčasné volby do Poslanecké sněmovny, drží nyní paradoxně v rukou Miroslav Kalousek. Profitovat z toho však bude úplně někdo jiný.
Nečasova vláda na tom dnes není ani zdaleka tak špatně, jak by se na první mediální pohled mohlo zdát. Všechno začalo tím, že Nečasův koaliční kabinet se na jaře 2012 rozloučil s většinovým proudem Věcí veřejných, čímž ztratil ve sněmovně bezpečnou většinu. Nikdy tomu však nepřizpůsobil svůj politický styl a místo dlouhých vyjednávání s potenciálními parlamentními potížisty se rozhodl pokračovat v hlasování „na sílu“, přestože tuto „sílu“ už v té době dávno neměl.
K vystoupení několika poslaneckých rebelů ODS v čele s Petrem Tluchořem došlo ve chvíli, kdy se Hegrovo ministerstvo zdravotnictví rozhodlo vytlačit z čela Všeobecné zdravotní pojišťovny skupinu kolem poslance Marka Šnajdra. Tento krok je samozřejmě legitimní a má svou logiku, pokud vládnete s pevnou většinou. V aranžmá křehké sněmovní většiny znamenal záměr TOP 09 převolit správní radu VZP vyhlášení války vlivné části ODS. V tu chvíli se rebelové chytili nepopulárních opatření typu zvyšování daní a na krizi bylo zaděláno.
V zákulisí mezitím pracují vyjednávací týmy obou táborů a jejich šance na dohodu – teoreticky viděno – nejsou malé. Tím, kdo je dnes naprosto zablokovaný jakýmkoli pragmatickým řešením, je král pragmatických řešení Miroslav Kalousek. Ministr financí stále hraje hru ve stylu schvalte nám balíček opatření, na němž jsme se domluvili, přičemž nepřihlíží k tomu, že situace se od jara 2012 změnila.
Jeho neústupnost naznačuje, jako by to byl on, kdo chce fakticky položit vládu. Jestliže o něčem podobném uvažoval v létě 2011, tak úvaha byla následující: mimořádné volby svedu na šílenosti Věcí veřejných a díky novému hlasování získám pozici nejsilnější strany napravo českého politického spektra.
Dnes se úvaha vede mnohem skromnějším směrem: dostat TOP 09 alespoň v malém počtu do sněmovny. Jinak řečeno, jde o to, politicky přežít v jakékoli podobě.
TOP 09 dnes totiž kopíruje trajektorii sestupu někdejší Občanské demokratické aliance (ODA), tedy mělce zakotvené strany bez tradic a dostatečné stranické základny, mj. dojela na vyhraněný moralismus, který se nakonec obrátil proti ní samé. Jediný rozdíl oproti TOP 09 je v tom, že za „topkou“ stojí dva miliardáři (Háva, Bakala), což může pád tohoto uskupení nakonec jen zmírnit.
Jestli budou nakonec předčasné sněmovní volby vyhlášeny, půjde o zajímavý paradox. Hlavní opoziční ČSSD ve skutečnosti volby nechce, protože se v souvislosti s prezidentskými volbami bojí posílení Zemanovců. ODS volby nechce, protože se obává, že v polovině volebního cyklu je na dně svých preferencí. O předčasné volby už vůbec neusilují Věci veřejné, které chtějí získat delší čas na nový restart. TOP 09 se možná nakonec do Parlamentu dostane, ale jako marginální entita. Může proto z vyhlášení mimořádných sněmovních voleb profitovat někdo jiný než komunisté?
