Hrozí nám komunismus?
Volby skončily úspěchem KSČM. Je sice jen relativní, zároveň je to něco nebývalého a po listopadu 1989 nezvyklého.
Náš politický systém je v krizi. Jeho osou byla, jak je to dnes u nás na Západě zvykem, soupeření (a spolupráce) dvou silných politických stran (jsou tu samozřejmě i další), liberálně konzervativní (ODS) a socialistické (ČSSD). Ty strany měly od svého počátku velké zvláštnosti. Zarážející je velmi slabá členská základna. Proto se stávají snadným nástrojem pro „kmotry“ a různé politické manipulátory.
Členskou základnu mají slabou i proto, že lidé mají nechuť k „drobné politické práci“, na níž stála česká demokratická a liberální politika od Havlíčka po Masaryka, a raději se oddávají, jsou-li jednodušších nátur, malování tykadel na portréty politiků a střílení po politicích pistolkami zatím kuličkovými, jsou-li spíše intelektuálního založení, tak žvaněním o vyhazování politiků z oken, a všichni dohromady usilovným čekáním na nějakého samozvaného spasitele, ať už se jmenuje Babiš, Janeček, nebo Okamura.
V krizi jsou jak ODS, tak ČSSD. Vzniklé politické vakuum pak snadno vyplňuje KSČM, dobře organizované politické uskupení se solidní členskou základnou.
Nechci se tvářit, že kdyby se KSČM podstatněji mocensky uplatnila, neznamenalo by to mj. výrazné snížení toho standardu občanských práv a svobod, na nějž jsme si po listopadu 1989 zvykli. Koneckonců má své kořeny v předlistopadovém režimu a hlásí se k němu. Ale: hrozí nám opravdu komunismus? A co to vlastně je komunismus?
Nepodléhejme tomu, co nám vtloukali do hlavy za totáče. V letech 1948–1989 jsme nebyli žádnou součástí „socialistického tábora“, ovšem taky žádného „sovětského bloku“, ale bědnou kolonií ruského impéria, které se po roce 1917 modernizovalo mj. tím, že přejalo z Evropy a upravilo si pro své potřeby extrémní utopickou evropskou ideologii, marxismus. Zčásti vlastní vinou jsme se dostali do podstatně zaostalejšího prostředí, než bylo to, v němž se do roku 1938 odvíjel náš národní a státní život.
Rusko existuje i nadále, je i nadále supervelmocí a jako každá supervelmoc má i své mocenské plány. V převratném období na přelomu osmdesátých let se i tam uplatnilo svobodnější uspořádání společnosti, v posledních patnácti letech však bohužel stagnuje a upadá. A moc na tom nemění to, že jeho představitelé se dnes neohánějí marxismem-leninismem, ale křižují se a klaní před ikonami, až se hory zelenají.
Bojovat proti „komunismu“ je dnes jako bojovat proti čarodějnicím. Potřebujeme každodenní prací reformovat nedokonalé demokratické základy naší společnosti, prohlubovat naši integraci do společenství vyspělých západních zemí.
A v rámci tohoto úsilí samozřejmě všemi demokratickými a ústavními prostředky bojovat taky proti KSČM (je nástupkyní organizace, jež sloužila jako převodová páka ruské koloniální správě), avšak nejen proti ní: taky proti pokryteckým hlasatelům suverenity (nemám teď na mysli paní Bobošíkovou, proti té bojovat netřeba, protože je příliš bezvýznamná). Nýbrž taky proti těm, kteří ve skutečnosti pod suverenitou nemají na mysli suverenitu naši, nýbrž jen tu svou, a jak to v takových případech často bývá, jsou pro její posílení ochotni se spojit i s čertem.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
