Limity svatého muže: Nechat se podporovat komunisty?
Řeč je o Liboru Michálkovi, senátním kandidátovi v Praze 2 za KDU–ČSL, Stranu zelených a Piráty. V prvním kole zvítězil, teď se utká v druhém o senátorské křeslo s kandidátem ČSSD JUDr. Stanislavem Křečkem.
Významné slovo v druhém kole budou mít ukáznění voliči KSČM, jejichž kandidát skončil pátý. Pan Michálek vyslal jakýsi signál — cituji dle úterního Práva: „Komunisté jsou stranou, která se mne zastala v roce 2010, ale mám s nimi(!) názorové rozdíly. Pokud uznají, že jsem v boji proti korupci pro ně přijatelný, budu vděčný za každý hlas, ale nemohou čekat, že budu podporovat jejich ideologii.“ Na jeho slova tamtéž (totiž v Právu) bezprostředně reagoval i předseda KSČM Filip: „Stále se jedná o podpoře panu Michálkovi, žádost sice ještě nedošla, ale myslím, že se tak stane.“
Je nepochybné, že komunistům by podpora Michálkovi udělala velmi dobře, dali by najevo, že když jde o svatou věc korupce, jsou jako rození demokraté ochotni zanedbat případné „názorové rozdíly“. Pan Michálek by pak dal najevo, že když jde o svatou věc, je možné se spojit i s komunisty. A zařadil by se mezi lidi, kteří se sami považují za čisté idealisty, kdežto naopak komunisté je považují za, slušně řečeno, idealisty užitečné. Věřím ovšem, že se tak nestane, mj. i proto, že přirozený adresát komunistických hlasů v druhém kole je JUDr. Křeček.
Pan Michálek vstoupil do povědomí veřejnosti na podzim 2010: tehdy v prosinci vypukl obrovský korupční skandál na ministerstvu životního prostředí. On byl ředitelem Státního fondu životního prostředí. Pro místo ho získal jeho přítel, poradce ministra životního prostředí Drobila.
Michálek ovšem záhy došel k závěru, že ho tento jeho přítel hodlá získat pro korupční aktivity, a protože policii nedůvěřoval a neměl nic v ruce, nejprve si ho po českém způsobu nahrál. S nahrávací technikou se obrátil neoficiálně o pomoc na tehdejšího ministra Johna, ten ho odkázal na jednoho novináře z MfD, který prý má k dispozici zvlášť dokonalou aparaturu. Pak se Michálek obrátil na premiéra Nečase a sdělil mu svá podezření. Protože se tak stalo mailem, k nahrávání tentokrát nedošlo. Nečas neprodleně informoval Michálkova nadřízeného Drobila, ten Michálka zkartáčoval a řekl mu, ať buď vše oznámí policii, nebo nahrávky zničí. Michálek si ho při tom nahrál.
Nahrávky se vzápětí objevily v MfD. Nato postupně vyletěli Michálek, zmíněný poradce, další člověk a nakonec i ministr Drobil (ten, formálně vzato, rezignoval). Případ otřásl i pozicí premiéra, jenž ovšem nebyl nahrán, takže to ustál. Na základě celé záležitosti se pak rozhořel konflikt mezi bojovníky proti korupci na jedné straně a přáteli nahrávání z VV a na druhé straně ODS, v němž jako deus ex machina vystoupil pan prezident, a následně vyletěl ještě policejní prezident Martinů. Na jeho místo přišel kandidát VV Lessy (mezitím už taky vyletěl).
O případu jsem svého času blíže informoval v článcích v Lidových novinách a v lidovkách.cz.
Co k tomu všemu dodat? Pohnutky pana Michálka jsou nepochybně čisté a ušlechtilé (boj s hydrou korupce). Jako staromódní člověk se ovšem musím přiznat, že cítím jakýsi nesoulad mezi čistými úmysly a použitými prostředky (odposlouchávání a udávání kamarádů a braní spravedlnosti do vlastních rukou v jakési spolupráci s VV, s neoficiální českou novinářskou WikiLeaks a potenciálně možná i s komunisty). Pokud čistý idealista dochází k závěru, že čistý idealismus ospravedlňuje i prostředky, které nejsou ani idealistické, ani docela čisté, je pak rozdíl mezi ním a dejme tomu nečistým pragmatikem opravdu tak propastný, jak si on i veřejnost myslí?
Napsal jsem tyto řádky vlastně z alibismu. Zdůvodňuji si jimi sám před sebou, proč v druhém kole v obvodu č. 26, kam jako volič podle trvalého bydliště patřím, volit nebudu.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
