Armstronga na hranici, upálit a popel rozptýlit v oceánu? Jděte se vycpat!
Dokud byl Lance Armstrong nahoře – a byl tam pěkně dlouho - všichni se mohli přetrhnout, aby se aspoň chvíli hřáli v jeho přízni. Kdo se přímo do jeho blízkosti nemohl dostat, aspoň si chtěl koupit takový ten žlutý náramek. Mít tuhle gumu kolem zápěstí totiž znamenalo, že nejenom přispíváte na boj proti rakovině, ale také chcete osobně překonávat překážky.
Náramek šel na dračku. Jako poznávací znamení společenství silných jedinců, které jen tak něco nerozhodí. Jiní si zase kupovali rovnou stejné typy kol, na nichž Lance jezdil, nebo dresy a kraťasy, do nichž se oblékal, a oči si chránili brýlemi, které mu slušely jako nějaké hollywoodské hvězdě. Tržby globálních firem rostly, protože cyklistika se stala díky Armstrongovi globálním sportem; dokonce začala zajímat i Američany, kterým předtím byla ukradená.
A teď je všechno úplně jinak.
Jakmile se ukázalo, že si k sedmi vítězstvím na Tour de France pomohl zakázanými látkami, z nejzářivější modly se stal veřejný nepřítel číslo jedna, skoro něco jako Usáma Bin Ládin světového sportu. Vyvrhel. Bídák. Podvodník.
Média jsou nemilosrdná jako stoupání na Tourmalet. Způsob, jakým od něj utekli jeho největší sponzoři, je však podle mě navýsost odporný. Jedná se o pokrytectví nejtvrdšího zrna, protože dokud z něj měli prachy, vynášeli ho do nebes, a když se ukázalo, že nebyl anděl, hodili nevídanou zpátečku.
Teď to vypadá, že Lance spáchal hrdelní zločin. Nic takového neudělal, přesto se mu už málem staví hranice, na které by měl být rituálně upálen, a posléze jeho popel rozptýlen v oceánu, aby po něm nezůstalo stopy. Jistě, nechoval se férově, ale cyklistika je prostě sport, v němž pravděpodobně nelze čistou cestou na nejvyšší úrovni uspět.
Pořadatelé závodů každý rok vybírají těžší a těžší stoupání, aby k nim přitáhli co největší pozornost: na vodu a čokoládu se to nedá objet. Prostě nedá. Chtějí-li nějakou změnu, musí ubrat a z něčeho slevit, což nikdy neudělají.
Ať už je to jakkoliv, Lance Armstrong je typický hrdina naší doby: sympatický padouch, který však dal spoustě lidí chuť žít. I kdyby pomohl přežít jedinému člověku, tak si nezaslouží pohrdání, s nímž se nyní setkává, ale spíše metál. Mimochodem, ten žlutý náramek jsem si nikdy nekoupil, protože byl vždycky vyprodaný, ale začínám o něm vážně uvažovat.
