Začíná rudá sklizeň sametové revoluce
Představte si, že je asi tak dvacet let po válce a volby ve Spolkové republice Německo vyhrává NSDAP, která se za celou tu dobu nezřekla ani Hitlera, ani holocaustu ... Bizarní? V Německu možná — ale v Česku se něco takového právě děje.
Levice (tvrdými stalinisty počínaje a natvrdlými kavárenskými intelektuály konče) rovnítko mezi komouši a nácky nevidí ráda, ve skutečnosti ale mají společného víc, než se na první pohled zdá. Zdaleka nejde jen o počty obětí — to je ostatně srovnání vůči komunistům hodně nespravedlivé, protože v této disciplíně představují bezkonkurenčně světovou jedničku.
Komunisté mají s nacisty společnou i programovou stádnost (pardon, oni stádu říkají kolektiv), hospodářskou politiku (i Hitler podporoval centrálně řízenou ekonomiku s monopoly prorostlými do státu a likvidoval malé zemědělce, malé podnikatele a střední třídu vůbec) a bezprávnost. A hlavně mají společnou bezvýchodnost, protože oba režimy si musely neustále vytvářet nepřátele, aby mohly směrem dovnitř ospravedlňovat neutěšené poměry, omezování práv i svou existenci jako takovou.
A jestli Miloš Zeman tvrdí, že komunistů se netřeba bát, když za nimi nestojí ruské tanky, tak proč neprozradí, jaké že to tanky zrovna stojí za Kubou, Severní Koreou nebo Chávezem? A kdo ze zahraničí měl ozbrojený patronát nad kambodžským Pol Potem, když se rozhodl, že vyvraždí vlastní národ způsobem, který byl i na světové bolševictvo moc silná káva?
Ostatně, co my víme, jaké staré sentimenty spojují dnešní komunisty s Velkou zemí na východě. Jejich manévry při volbě prezidenta zhlížejícího se v Kremlu leccos naznačují ...
V komentářích k výsledkům voleb mi proto dost chybí hlas Petra Pitharta — ano, toho pána, co roku 1989 řekl: „Slyším trávu růst ...,“ když se mu zdálo, že komunisté opouštějí mocenské posty příliš rychle. Slyší ještě pořád trávu růst, nebo mu už přerostla přes hlavu? Kdo vlastně vymyslel to heslo „Nejsme jako oni“?
Ne, rozhodně si nemyslím, že komunisté se měli v roce 1989 věšet, nebo aspoň zavírat — už proto, že by to v tomhle národě postihlo skoro každou rodinu. Navíc se k moci dostali (ať se nám to líbí, nebo ne) víceméně legálně, naivitou voličů v roce 1946 a Beneše v roce 1948. I to mají s NSDAP společné.
Právě v poválečném Německu jsme ale měli před očima příklad toho, že i taková situace je řešitelná bez násilí. Proběhla tam důkladná denacifikace — a i když myšlení zatvrzelých nácků jistě nezměnila, dosáhla aspoň toho, že idealizovat časy třetí říše nahlas nešlo. Nebylo možné, aby se zločinecká organizace legálně zúčastnila politického boje. Ale hlavně se tam nevytvářely podmínky, aby v něm uspěla.
Nepouštěly se tam Goebbelsovy filmové týdeníky s pravidelností hodnou lepších věcí (a co jiného jsou nekomentované budovatelské „retro“ televizní noviny České televize?). Neuváděly se filmy propagující nacismus (jako u nás Major Zeman a podobná veledíla). V mnichovských pivnicích a na norimberských pláních se pod vlajkami s hákovými kříži masově neslavily památné dny Vůdce a NSDAP, jak u nás pravidelně a zcela legálně činí komunisté. Nesoudili tam nacističtí soudci podle hesla „čím hůř, tím líp“ ...
A (last but not least) nevytvořily se podmínky, v nichž i u nás jinak normální lidé začali říkat: „Proboha, tohle by se snad ani za komoušů nemohlo stát.“ Mimo jiné také díky tomu, že komunistické zálohy po roce 1989 úspěšně infiltrovaly jak hospodářskou, tak politickou scénu — i navzdory tomu, že jejich hlavním aktivem byla neschopnost kombinovaná se všehoschopností.
Bizarní na tom celém je, že ani komunisté tu už nemohou nastolit to, po čem se jejich voličům tak stýská. Budou je tedy muset uplácet nějak jinak. Nejspíš tím, co umějí nejlíp, totiž brát z toho, co není jejich. A hlavně brát z podstaty. Ne že by současná pseudopravice nedělala totéž, komunisté s lumpenproletariátem v zádech to ale mohou dělat nezakrytě a mnohem brutálněji.
Ani to jim však nevydrží nadlouho — kde nic není, ani smrt nebere. Takže pokud nechtějí opisovat od čínských soudruhů (což při poněkud neasijské pracovitosti a skromnosti zdejší populace nepůjde) nebo nenajdou nepřítele, proti němuž by nás vedli do boje, zkrachují stejně jako v roce 1989. Problém je, že reprízu bolševického dobrodružství si tahle země už nemůže dovolit. Mimo jiné i proto, že druhý takový krach by asi byl pramálo sametový.
