Chmurné české skuhry na život a na poměry…
… jsou zřejmě národním charakteristickým rysem a žádné parametry ani statistiky materiální úrovně, jako počet papoušků, počítačů, ledniček, aut, zahrádek nebo chat, nic nespraví. Ani srovnání s chudšími státy nepomůže – copak patříme někam do Somálska? Ba ani s těmi, které se hroutí v eurozóně.
Životní úroveň jižních zemí, a dokonce i těch baltských teď klesá hluboko pod českou úroveň. Ale my přece patříme kulturně mezi Rakousko a Německo, a ty už nikdy nedohoníme, myslí si český skeptik, ostatně uvěří jen statistice, kterou si zfalšoval sám. Od Havlovy „blbé“ nálady až po dnešní naštvanost stoupala sice průměrná životní úroveň, ale nikoli nálada. A teď, kdy se začíná podle pesimisty rovnou hroutit, nás černá budoucnost obklopuje jako smog. Horší to snad ani být nemůže. Ale může, říkají optimisté ze všech stran.
Zatímco takový Anglosas musí prokázat svou statečnost, jak rád se pere se životem, a optimismus, jak rád zvyšuje dobrý pocit u svých bližních, a ještě demonstrovat svou víru v Prozřetelnost, protože se to sluší a patří, u nás je dobré prohlásit, že to stojí za … a je to v … a vůbec, bude hůř.
Odkud se bere takový masochismus? Není to tím, že za sto let prodělal český člověk sedm státních převratů, a to nepočítám chomout Maastrichtské smlouvy, ještě štěstí že ne euroměny.
Jistě, milióny frustrovaných životů se možná nějak promítly i do dětí. Na druhou stranu v porovnání s krvavou lázní u sousedů – ne, zapomínám, že srovnání nepotěší. Vždycky tu bude Švédsko nebo Švýcarsko.
Ovšem že jsme obklopeni korupcí a tuneláři africkou měrou, ale právě nyní se to konečně lepší, ne? Těch kauz a provalených skandálů i nevídaných deset padlých ministrů! Jedna Sibyla kdysi prohlásila, že v Čechách nebude hej, dokud nezavřou nějakého Dalíka. A vida proroctví! Konečně se osvobodila justice i policie od moci politické. „Jen aby. A na jak dlouho?“ slyším skeptiky. Tady se nikdy nic, ach nikdy nepodaří.
Naprosto nepřekonatelná jeremiáda – snad nejúspěšnější text kolující od léta na internetu pod podvrženým autorstvím slovenského humoristy Milana Lasici – najdete zde: „Ryba, jídlo žebráků, jak se říkalo na bratislavském tržišti, se stala luxusní lahůdkou. Kuřecí zadky, které jsme házeli psům, se prodávají s kouskem zad v honosném balení s pařáty a krky jako delikatesa, kohoutkovou vodu jsme vyměnili za sladké předražené žbryndy, rohlíky se scvrkly…“ Je to síla a je toho hodně.
Židé si také rádi stěžovali, a měli jistě proč, ale svět byl zázrak, život byl dar a každé ráno počátek dobrodružství. Že by to snad už neplatilo?
