Z přesvědčeného komunisty v kapitalistu. Je to otázka psychologie?
Vážený pane doktore, jsem tzv. senior (1938). V devadesátých letech minulého století u nás proběhla změna systému. U řady lidí došlo k přesmyku vědomí a následně i chování. Přesvědčený a zarytý komunista se náhle mění v drsného kapitalistu. Tento přesmyk je otázkou psychologickou, nebo zasahuje až do psychiatrie? Děkuji za odpověď.
Jiří Stručovský,
Ledeč nad Sázavou
To, co nazýváte přesmykem vědomí a chování, lze také nahlížet jako adaptaci na nové poměry při změně podmínek.
Někdo je od dětství „vůdčí typ“, chce se prosadit, chce mít vliv, uplatnit své nadání, prodat se, rozdělovat práci. K tomu mu pomůže angažmá v příslušných svazech, spolcích, stranách a v komunitě. Je celkem jedno, o jaké jejich zbarvení jde. Všimněte si, že většina vůdčích osobností je jaksi „řediteli z povolání“ a je celkem jedno čeho.
Proto někoho zaráží, jak mnoho komunistů je i dnes ve vedoucích funkcích a ve vysoké politice. Dokonce se dá říci, že i mnozí z těch mladších, co komunisty nebyli, by jimi bez problémů bývali byli, kdyby k tomu měli příležitost. Těch opravdu zásadových, co vskutku hájí „program“ a individuální svobodu, je zhruba stále stejná menšina, jež se ovšem ještě dále zmenší pod tlakem diktatury.
Někdo se domnívá, že pád komunismu byl pro předrevoluční kariéristy nikoli sebevražedným gestem režimu, který čtyřicet let spoluvytvářeli, nýbrž naopak kýženou příležitostí proměnit svou stagnující moc politickou v perspektivní moc ekonomickou a využít svých schopností v novém provedení. Tito lidé s lehkým srdcem obětovali těch několik „užitečných idiotů“, co to mysleli do opravdy, a vrhli se do kariér s novou vervou, s určitým ekonomickým zázemím, se znalostí zahraničního obchodu a s určitým talentem, který se snažili uplatnit už za komunistů. Proto ani to, že současní nejžhavější kandidáti na prezidenty jsou bývalí komunisté, není žádný paradox, nýbrž spíše zákonitost.
Až potud nejde vůbec o psychiatrii. S patologií hraničí pouze brutální, nepochopitelné veletoče lidí sžíraných vnitřními problémy, jakým byl třeba Emanuel Moravec, příkrý to kritik Edvarda Beneše za to, že proti Němcům nebojoval, sám však ze dne na den hlavní ideo log české prodloužené ruky nacismu v té nejhorší podobě.
A pokud se vám zdá divné, že situace v naší zemi třiadvacet let po revoluci není zřejmě o moc odlišná od té, v níž bychom se dnes nacházeli i bez revoluce, jen za pouhé perestrojky, pak si dovolím ocitovat jistého šlechtice, jenž v románu Gepard od Giuseppa di Lampedusy odpovídá na otázku, proč podporoval Garibaldiho: „Musí se mnoho změnit, aby vše zůstalo při starém.“
