Kódy v tváři aneb Intelektuální debata u příležitosti 60. výročí vynálezu čárového kódu
„Kdyby byl tvůj obličej internetová adresa, na jakou stránku by vedla?“
„Co to je za blbou otázku?“
„Každý člověk má unikátní fyziognomii. A někde jsem četl, že Google pracuje na službě, která by umožnila spojit tvář konkrétního člověka s nějakými daty.“
„Jo tak. Jako že bych měl místo obličeje čárovej kód?“
„Spíš QR kód, ale to je jedno. Tak kam by tvoje adresa vedla?“
„Nejradši nikam. K čemu by to bylo dobré?“
„Spousta lidí by byla ráda, že může propagovat nějaký web. Třeba svůj blog, firemní stránky nebo facebookový profil.“
„Nevím, co bych z toho měl.“ „Dám ti příklad. Jedeš tramvají a líbíš se dívce, která sedí proti tobě. Bude mít rovnou speciální brýle, díky kterým si přečte, jak se jmenuješ a co jsi zač. Pak ti napíše, půjdete na rande a … já nevím, budete šťastní až do smrti.“
„Nemohla by se mě na to rovnou zeptat?“
„Většina lidí se stydí oslovit někoho cizího na ulici.“
„Stejně je to pitomost. A hlavně, nedával bych na svůj obličej adresu facebookového profilu. Nechci, aby na něj všichni chodili.“
„Tak jakou adresu bys tam dal?“
„Nevím. Asi bych ty adresy měnil podle nálady. Třeba bych někdy přesměroval svůj obličej na web zoologický zahrady a jindy zase na pornostránku.
To bych docela chtěl vidět, jak by se ta holka v tramvaji tvářila.“ „To je dětinské.“
„A kdybych měl hodně blbou náladu, tak bych lidi poslal na heslo Prdel ve Wikipedii.“
„Tam žádné takové heslo není.“
„Je. Klidně si to zkontroluj.“
„Myslel jsem, že k tomu přistoupíš zodpovědněji. Otvírají se tu přece ohromné možnosti.“
„Například?“
„Lidi by se výhledově mohli změnit v chodící facebookové profi y. To, co normálně sdílejí na Facebooku, by vlastně nosili s sebou.“
„Jako takovou svatozář?“
„Můžeš tomu říkat, jak chceš. Prostě by to byly informace viditelné speciálními brýlemi.“
„To je skvělá představa, že až ráno pojedu do práce, tak všichni v tramvaji uvidí moje opilecké statusy a fotky z minulého dne.“
„Tak samozřejmě by sis mohl nastavit soukromí stejně jako na Facebooku. Cizí lidi by viděli jen to, co bys chtěl.“
„Takže by ty opilecké statusy viděli až kolegové a šéf v práci?“
„Ty to úmyslně zlehčuješ. Bylo by to v mnohém užitečné. Usnadnilo by to komunikaci!“
„Jak, prosím tě?“
„Když by ses sešel s kamarádem v hospodě, tak on by automaticky viděl, cos v minulých dnech dělal. Mohl by si prohlédnout tvoje fotky z víkendu a dozvědět se, co se ti například podařilo v práci.“
„A totéž bych těma brejlema viděl i já?“
„Samozřejmě!“
„Takže bychom si vlastně vůbec nemuseli povídat?“
„Naopak, mohli byste chatovat zároveň i s kamarády, kteří v té hospodě vůbec nejsou! Moment … Teď mi přišla esemeska.
To je od tebe? Poslal jsi mi webovou adresu?“ „To je adresa blázince. Co nejdřív si ji otevři. Anebo si tam rovnou zajeď.“
„Hm. Není to špatný nápad. Určitě se zeptám nějakého psychiatra, jaký internetový odkaz by chtěl mít ve svém obličeji.“
