Odhalil Petr Hájek celosvětové spiknutí, nebo patří do blázince?
V úvodu rozhovoru Šifra mistra Hájka, který najdete v dnešním tištěném Reflexu, se spisovatel a politický poradce Petr Hájek dovolává čistoty žánru jako něčeho, co ze žurnalistiky vymizelo. Jak je to s jeho knihou Smrt v sametu?
Ztráta žánru skutečně znamená smrt žurnalistiky, protože čtenář neví, co brát a nebrat vážně. Jinou hodnotu má totiž informace v rámci lehkovážného fejetonu, jinou v románové fikci a úplně odlišnou v politické analýze. Když je žánr (a Bůh) mrtev, je možné všechno. To je jedním z problémů nové Hájkovy knihy, o níž nevíte, jestli její autor je esejista, romanopisec, nebo náboženský mystik.
SÁM JE ŽÁNR
Problém s Hájkem je, že on sám je žánr, který by potřeboval definovat. Když už se k tomu po dvou třech stránkách dopracujete, náhle vám téma uteče pod rukama a text cválá dál a někdy přímo v protisměru.
Odpovědí na otázku, proč? je způsob Hájkova myšlení. Autor chce obsáhnout celý svět, což na dvou stech stranách nejde, a proto nervózně poskakuje, bodá, uráží, vášnivě obhajuje, přehání, spojuje nespojitelné, přináší skvělé postřehy i zvláštní podobenství jako sebrané z hloubi Starého zákona nebo z nějakého záhadologického serveru na internetu.
Pokud nepochopíme základní pravdu, že intelektuálně je Hájek nesystematické žihadlo, které chce především otřást našimi zažitými konvencemi a stereotypy, pak nutně dospějeme k závěru, že je tím, co česká středostavovská společnost už staletí označuje termínem blázen.
Hájek kdysi napsal, že se mu vždycky líbil prvorepublikový spisovatel Weiss, který útočil na oba převažující proudy v tehdejší české kultuře – komunistický i liberálně prohradní. V téhle poloze „proti všem“ je Hájkovi asi nejlépe. A zase: ti, co mu budou vytýkat, že jeho text nemá politologické nebo jiné náležitosti, odhlížejí od toho, že definice pozoruhodného žánru Hájek zní: nesystematické žihadlo, které nenechá na pokoji žádnou většinovou moudrost, přestože se jí v politických a náboženských věcech rád dovolává.
MNOHO NOT
Ve Formanově filmu Amadeus je scéna, kdy císař Josef II. má říct názor na Mozartovu operu. Po krátkém zamyšlení řekne: Mnoho not. Něco podobného by se dalo povědět o knize Smrt v sametu.
Hájek je schopen na několika stranách prosvištět staletí a za ním zůstávají desítky jmen, dat a faktů. Než stačíte nabrat dech, už přichází další a další porce úvah a lamentací nad zkažeností moderní doby. Tahle kniha není na jednu noc ani pro unavené lidi. Musíte jí vyhlásit válku a konfrontovat se s každým argumentem a názorem, který zde najdete.
I proto je tak obtížné říct, o čem kniha vlastně je. Jsou tu velmi přesné popisy mediálního světa, výklady některých událostí moderních dějin, jako jsou karibská krize nebo pražské jaro. Pak se vyprávění stočí do prorockých vidění, kleteb na moderní dobu a mystických úvah.
Svébytnou částí jsou různé spiklenecké verze světa. Když už mají reálný základ, autor je vzápětí znehodnotí tím, že jim dá náboženský význam, který můžete buď přijmout, nebo odmítnout, ale jak ho chcete reálně doložit?
